Metro

27. ledna 2010 v 23:43 | Anett |  Like a Writer
Tuhle povídku jsem měla sepsat pro mého bejvalého třídního. Zadal mi téma Metro. Skutečně, strašně dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak to dát dohromady, páč jsem skutečně nenacházela vhodné zpracování, ale nakonec jsem to nějak spatlala a poslala mu to. Hmm ještě jsem sice od něj nedostala vyjádření, ale snad vám se bude líbit.


Která z těch kolejí je vlastně pod proudem? Jak to u toho metra chodí? Někdy se budu muset zeptat
otce.

Černé období, ubohé období, říkejte si tomu, jak chcete, ale výsledek je vždycky stejný. Na chvíli si myslíte, že máte spousty dobrých přátel, o které se můžete opřít. Pak přijde probrání, zjistíte, že vlastně většina nestojí za nic. A nakonec vám dojde, že ani u toho nejlepšího "kamaráda" nemůžete hledat pomoc.

Skutečně, ze začátku to byla jen sranda, takový pubertální rozmar, kterých jste se už dopustili víc než dost a říkáte si "Wow, konečně někam patřím, konečně mě někdo chápe." Ale všechno to skutečně jsou jen "piece of shits". Když si konečně uvědomíte, že to jsou jen plané řeči a že si ničíte život, je skoro moc pozdě.

Pak ze všech stran jen slýcháte, proč jsi nás opustil? Proč tu nejsi, když tě ona potřebuje? Vždyť jsi byl z nás všech nejsilnější.

Ale ostatní neviděli to, co se dělo uvnitř mě. Nakonec byla nejlepší volba odejít a všechno to skutečně nechat za sebou a začít někde odznova.

Proč na mě koukají? Co je na mě tak moc zvláštního? Naštěstí dveře se zavírají a oni si jedou dál. Hodně krát jsem jen tak seděla v metru, pozorovala ty lidi a říkala si, jaké jsou jejich starosti? Co je třeba trápí? Vzpomněla jsem si, jak jednou naproti mně seděla paní, co křečovitě svírala telefon a tvář jí máčely slzy. Co se asi jí stalo? Někdo jí zemřel? Nebo jí jen někdo napsal něco ošklivé a jí se to dotklo? Nevím, ale často přemýšlím, kdo jak žije. Jestli lidi, co jen tak občas potkáme v metru, nějak nezasáhnou do našeho života.

Vzdát se jich, bylo relativně až moc snadné. Jeden by si myslel, že když tam necháte nejlepší kamarádku, nějak vám to ublíží, ale mě to spíš ulehčilo. Už mě prostě nebavilo jen poslouchat její věčné stesky a chmury. Asi to je sobecké, ale tenkrát to přeci jen byla ta nejlepší volba.

Začala další etapa života, s novými přáteli, novými koníčky. Našli jste něco, u čeho jste se mohli dokonale odreagovat. U čeho jste mohli skutečně popustit uzdu fantazii, zamíchat do toho trošku skutečnosti, ale v konečném výsledku vám za to stejně tleskali a líbali ruce.

Tak nějak se pak stane, že jste najednou vy ve středu pozornosti, na což nejste zvyklí. Ale po čase se vám to začne líbit a nic s tím neděláte. Ty časy pro vás jsou ale konečně dobré. Zlatý věk, šťastný věk. No nevím, jestli to byl zrovna tenhle, ale nějak vám to stejně ten život pozmění.
V téhle skupince je víc lidí, mladších starších, a vy za ně tak nějak cítíte zodpovědnost. Ale také postupem času i oni projdou tím sítem, a vy si vyberete ty zrnka, co nakonec vyklíčí a stanou se silným přátelstvím.

A tak naleznete další osoby, se kterými až do teď kráčíte životem a na které se už můžete spolehnout.

Přijela další souprava. Vlasy mi opět zběsile poletují kolem obličeje a já se snažím je dostat pod kontrolu. Ze dveří se snaží dostat pár lidí ven, ale u přeplněného metra to jde přeci jen těžko. Nesnáším, když je někde moc lidí najednou. Všichni do vás strkají a šlapají vám na nohy, je to k zbláznění.

Ovšem ale ani tady to není jednoduché. Po čase se dostávají problémy a i před těma chcete utéci, ale nejde to. Protože víte, že už si nebudete moct příště vybírat. Tihle přátelé, alespoň někteří z nich, s vámi již zůstanou.

Dokonce máte i toho jednoho "soulmate" co vám rozumí víc než statní, ale kvůli jedné hloupé chybě a nedorozumění i tu nakonec ztratíte. Pak už jen pociťujete prázdnotu kdesi uvnitř sebe a až postupem času zjistíte, že ta prázdnota je v tom jednom koutku srdce, co je vyhrazeno jen pro nejbližší.

Pak už jen tápete ve tmě a chytáte se každého stébla, na které jen narazíte. Ale přesto po čase přijde resuscitace toho místa tam kdesi a všechno se najednou zdá být okay. A dokonce by to mohlo být ještě silnější pouto, než předtím.

A asi je k vám štěstí nakloněno, tak proč toho nevyužít? Do cesty se vám postaví opět někdo nový a přes počáteční jen oťukávání se zjistíte, že to je další člověk, co s váma půjde životem dál.
Už mě to tady nebaví, pomalu projdu kolem tabule s různými informacemi o dopravě, co jsem popravdě nikdy nečetla, vždycky mě jen zajímal jízdní řád. Přejdu k druhému peronu a zase jen čekám. Vždyť času dost, není kam pospíchat.

Všechno nakonec jen hodíte za hlavu a už jen chcete klid, co vám po právu patří. Kolem sebe máte už jen lidi, na které se můžete spolehnout a co vám skutečně pomůžou a kterým už konečně můžete říci vše, co vás kdy trápilo a trápí.

Nyní už se cítíte spokojeně. Ve škole jste měli maximálně jednoho kamaráda, se kterým jste si slibovali doživotní přátelství. Pak přijde další škola a asi další přátelé, ale jelikož vy jste se vždy cítili jako černá ovce, tak se nesnažíte moc zapojovat a jde vám to. Vždyť vy máte svůj vlastní svět, své vlastní přátele.

Teď, co žijete teď, je opět obdoba toho vašeho imaginárního světa, jen je v něm všechno, co jste doposud měli. Staří přátelé ze starých dob, se vrátili a už nic nevyčítají. Ti co byli potom, i s těmi se vídáte a máte s nimi dobrý vztah. Ale nejdůležitější jsou ti, co prošli konkurzem a vydrželi.

Naposledy se podívám dolů a opět si říkám, kam by člověk musel spadnout, aby ho zabil proud? Ale to asi v konečném důsledku je jedno, když se dostanete pod kola toho kovového monstra. Skutečně to ale není zrovna moc hezká smrt a nechápu lidi, co jí volí. To nemůžou něco humánnějšího? Třeba prášky, nebo plyn? Stejně to je všechno stupidní.


Přijíždí poslední spoj a já si konečně uvědomím, že je možná na čase jet domů. Není nad to, někde jen stepovat a přemýšlet nad životem brouka, jak se tak říká. Automaticky si to zamířím k volné trojici a sedám si ve směru jízdy. Pozoruju opět lidi okolo a opět si říkám, jedou domů? Ale to všechno si skutečně mohu už jen domýšlet. Hlavní je, že vím já, kam mám jet.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzu Zuzu | Web | 28. ledna 2010 v 8:34 | Reagovat

ty jo pěkné to bylo :) po dlouhé době něco nad čím jsem se musela zamyslet :)

2 duskaa duskaa | 30. ledna 2010 v 13:43 | Reagovat

presne tak..aj ja som sa nad tym zamyslela...a paci sa mi to:)

3 Baarny Baarny | Web | 4. února 2010 v 23:06 | Reagovat

Ano ano, je to moooc pěkné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama