poslední vzpomínka, poslední rozloučení

14. října 2009 v 22:40 | Anett |  Like a Writer
Tohle patří mému dědovi


Když jsem vešla do jeho pokoje, poprvé od jeho smrti, všechno mi to přišlo takové divné. Už tady není, stále mi hučelo v uších. Všude byly poházené hadry, byl tu dokonce i stojací věšák a nějakej proutěnej koš. Snad jediné co tu bylo stále na svém místě, byla zvětšenina svatební fotky.

Babička s dědou na ní byli tak mladí, vypadali velice šťastně, zamilovaně. Vždycky jsem tuhle fotku zbožňovala, protože pro mě představovala něco, co jsem nezažila, nikdy neviděla. Občas jsem i přemýšlela nad tím, jaký asi měli svatební den, kolik na něm bylo hostů, zkrátka jak probíhal.

Od té doby co tu není, se snažím vybavit si nějaké okamžiky s ním a pokaždé s hrůzou zjistím, že si na nic nevzpomínám, že prostě nemám na co. Ale tento pokoj se mě snaží přesvědčit o opaku. Stále tu je ten noční stolek, na který si odkládal malé zelené rádijko s budíkem. Hrozně mě vytáčel zvuk toho budíku, úplně nejvíc když jste se snažili ráno spát, ale on vás i přesto probudil.
Když jsme tu spávali, tak vždycky u dědy, měl tu velkou manželskou postel a ještě jednu u stěny.

Děda se hrozně rád díval na televizi, ikdyž, co jiného mu také zbývalo, dlouho do noci. Nejspíš po něm jsem takový velký televizní maniak. Díváva-li jsme se společně na horory. Pamatuji si, jak jednou, byla jsem ještě nějak malá, jsme se sestřenicemi a bratrancem čekali na třetí nebo čtvrtou ranní, až konečně začnou dávat Čelisti.

Seděli jsme na postelích, povídali si a přepínali z jednoho programu na druhý. Všichni jsme vydrželi, co si pamatuji. Byl to nejlepší čas, když jsme tam byli všichni. To bylo to pravé dětství na vesnici. Spousta domácí zvěře, tahali jsme oblečení babičce. Zkrátka pokaždé jsme se nějak zabavili.

Děda míval hrozně rád hašlerky, do teď si vybavuju, jak jsme mu na ně s bratrancem chodívali. Vždycky jsme si počkali na okamžik, kdy byl děda někde mimo místnost a vtrhli jsme mu tam a brali si hašlerky. Na tohle nikdy nezapomenu.

Jenže teď je to všechno pryč. Nebo, pokaždé když jsme tam přijeli, tak naše kroky šli automaticky hned k babičce do pokoje, děda vždy otevřel dveře a přišel se přivítat, sedl si do čela stolu a zapálil si. Dnes, pokaždé když si ke stolu sednu, tak stále ho tam vidím, v čele, s cigaretou připravenou k zapálení.

Teď, už je vše jinak, u babičky je opět živo, ale stejně, bez dědy nějak prázdno. Nikdy bych neřekla, že mi i budou chybět slovní přestřelky mezi nimi.

Poslední moje vzpomínka patří nemocničnímu pokoji a smrti, co obcházela kolem, přímo to tam páchlo smrtí. Vždycky si vzpomenu na bezpočet filmů, kde vždycky hlavní hrdina pláče kvůli tomu, že se nestihl s milovanou osobou rozloučit, já stihla, ikdyž asi né tak, jak bych chtěla. Přeci jen, kdo mohl tušit, že to je naše poslední návštěva?

Nyní mohu jen vzpomínat na to, jak nám dělával kukuřice, jak naháněl slepice po dvoře, jak nám zakazoval chodit na půdu. Nebyl to ten pohádkový bělovlasý dědeček, co splní všechna přání, co svejm vnounačům vidí na očích, ale byl to jedinej dědeček, kterého jsem měla, a pro mě byl dokonalý.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tery Tery | 15. října 2009 v 5:28 | Reagovat

ježiši...já bulím :'(...nádherně jsi to napsala...a tvého dědečka je mi líto :'(

2 Zuzu Zuzu | Web | 15. října 2009 v 8:43 | Reagovat

Asi se ani nehodí k tomu něco říkat... jen jako vždy krásně napsané...

3 Baarny Baarny | Web | 15. října 2009 v 13:07 | Reagovat

Vzpomínky... :) Omlouvám se za toho smajlíka s úsměvem, ale kdykoliv takhle na někoho vzpomínám, tak se prostě usměju... Už to ani jinak nejde... Krásný...

4 dadunicee dadunicee | 15. října 2009 v 17:00 | Reagovat

to je mi líto..ale jinak krásně napsaný..

5 Klaudiqa Klaudiqa | Web | 15. října 2009 v 19:04 | Reagovat

nadherne smutne...clovek sa az tlacia slzy do oci, ked cita tak pekne sformulovane vety do perfektneho pribehu..=( tvojho dedka je mi luto =/

6 Cecily Cecily | Web | 15. října 2009 v 19:31 | Reagovat

absolutně nevim co na to napsat....
je to... prostě... bože.. moc hezky napsaný.
neumim si představit kdybych tohle prožila s babičkou..

7 LittLe-PANSY-Ivuš LittLe-PANSY-Ivuš | 15. října 2009 v 20:19 | Reagovat

vážne nádherne napísané :( ... je mi lúto :((

8 Senii Senii | Web | 16. října 2009 v 8:50 | Reagovat

Jde to ze srdce.. Když jsem to četla, nemohla jsem se ubránit slzám. Možná proto, že můj milovaný a věčně ubručený děda měl jednou hodně blízko smrti, možná proto, že jsem byla včera na pohřbu své kamarádce.. Drž se a uchovej ty vzpomínky, co máš

9 myshuge myshuge | Web | 16. října 2009 v 18:43 | Reagovat

překrásně napsaný. měla jsi úžasnýho dědu, kterýho by ti kdekdo mohl závidět:).. drž se♥

10 Anett Anett | 16. října 2009 v 19:13 | Reagovat

[9]: oh ne páni, mysh si přečetla mojí jednorázovku, páni, děkuji za koment a už je to dlouho, tedy měsíc, nějak tak, děkuju ale <3

11 scary scary | Web | 23. října 2009 v 20:35 | Reagovat

Já brečím , možní pro to že jsem měla dědu který bydlel asi 12 kilometrů od nás. zkrátka kousek ale já tam moc nejezdila . Myslím že jsme si ani moc nerozumněli ale jako malá jsme se s ním dívávala na zprávy protože to mám již od 4 ve zvyku , že sleduju zprávy .
No a te´d , bojím se že mi brzy umřou i prarodiče z maminy strany ke kterým mám nohem mnohem blíž. Prostě jsem s nima bývala celé prázdniny atd...
Nádherné ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama