9. října 2009 v 12:17 | Anett with Baarny
|
Ikdyž si naprosto vůbec konec nezasloužíte. U minulého článku jen 4 komentáře? No že se nestydíte! A přitom jde psát komenty, u jednoho z minulých jich bylo víc než dost!!
Tady máte konec naší pohádky, a jestli tam nebude víc komentů, tak vám asi už nic moc nesepíšem
"Dej mi mou duši!" vypadlo ze mě. Uvědomil jsem si, že přemýšlením jen ztrácím čas.
"Franku! Dávej si pozor na to, co říkáš, doteď jsem k tobě byl příliš hodný... Ale umím být i opravdu krutý!" řekl.
"Hodný? Co tak hezkýho jsi pro mě udělal, že bych tě mohl nazvat hodným?" rozčílil jsem se.
"Všechno! Všechno!!! Řekl jsi, že bys dal duši za to, abys mohl být se mnou... A já jsem ti ji vzal a nabídl jsem ti sebe. Prostě všechno! Dělal jsem to, co jsi chtěl, posouval jsem kvůli tobě čas, obracel jsem svět vzhůru nohama... Všechno!... Ale... Už mě to začíná unavovat..."
Řekl a já jsem cítil, jak mým tělem pulzuje ohromný proud energie. Měl pravdu? Měl?
Kruci! Nemám čas přemýšlet nad tím, to můžu vyřešit později, ale k získání mé duše mi zbývá jen pár minut... Jak sakra... Jak ji od něj dostanu?
Vybavil jsem si knížku, kterou to všechno začalo. Vybavil jsem si slova, která použila hrdinka v knize. Byl to instinkt. Prostě jsem spustil.
"Skrz nevýslovná nebezpečí a nespočetné útrapy jsem se dostal až sem. Do hradu ve středu Labyrintu. Moje vůle je stejně silná jako tvoje a mé..."
"Počkej!" zarazil mě v půlce věty.
"Podívej Franku... Víš ty vůbec, co ti nabízím? Tvé sny..."
"A mé království je stejně tak velké" snažil jsem se ho neposlouchat a pokračovat.
"Nechci toho moc! Chci jen tebe! Buď můj a budeš mít všechno, po čem toužíš!" pokračoval Gerard ve svém proslovu. "Boj se mě, miluj mě, dělěj co říkám... A já budu tvým otrokem!" řekl a mnou znovu projel ten strašně zvláštní pocit... Zbývala mi poslední věta. Říct poslední větu a budu volný. Dostanu zpátky svou duši, vrátímk se zpátky do svýho života hodnýho kluka... Jo.
Musím to říct...
"Nermáš nade mnou žádnou...." zarazil jsem se. Hlavou mi problesklo ještě něco. Ten klub. To, co se tam stalo. Ten pocit, pocit jeho blízkosti… proboha... Co teď? Podíval jsem se na hodiny. Zbývalo deset vteřin...
"Nemáš nademnou žádnou... Žádnou..." koktal jsem. Byl jsem nervózní. Měl jsem a výber. Klidný život bez Gerarda nebo... Věčný život s ním...
osm...
sedm...
šest...
pět...
čtyři...
"Nemáš nade..."
tři...
"...mnou..."
dva...
"...žádnou..."
jedna...
Ta poslední minuta se vlekla tak hrozně moc a já měl čas si ještě všechno ujasnit. On mě zatáhl do tohohle, jenže já jsem chtěl, aby to udělal. Prošel jsem celým tímhle labyrintem ikdyž on mi házel klacky pod nohy ale proč? Jen aby mě tu měl, určitě aby mě tu měl! Nakonec jsem to měl!
"Buď mým otrokem." Tak, je to venku, prostě ho chci a moc. Gerard se na mě podíval, skoro jsem viděl, jak mu vypadly oči, naprosto se v nich zračilo to, že nechápal to, co jsem řekl.
"Co-cože?" vykoktal.
"Říkal si, že budeš mým otrokem, když tu zůstanu a já chci, abys byl mým otrokem. Zůstanu tu, s tebou. Proto jsem vlastně všechno tohle podstoupil! Proč myslíš, že jsem si nechal tu duši vzít? Jen proto, že jsem měl krátkou chvíli? Ne! Protože jsem chtěl tebe, takže, buď mým otrokem, buď cokoliv, já tu budu s tebou. Jen prosím, vrať mi tu duši, stejně."
Gerard stále blbě koukal, po chvíli se narovnal, vypadalo to, že přemýšlí.
"Dobře."
Vypravěč
Po nějaké době se Frank dokonale zabydlel u Gerarda. Teď se lidé z labyrintu nebáli jen Gerarda, ale i Franka. Člověk by si mohl myslet, že Gerard Frankovi svou duši nevrátil, ale to byl omyl, vrátil. Bylo to vidět na dvou dokonalých případech. Z Hoggla se stal princ, měl, vlastní bodel s názvem Království a Bob, Bob ten má vlastní kout země kde si hospodaří a nikdo na něj nemůže. Má i pár otroků, kdo by to byl jen do Boba řekl?
A jak že končí pohádky? Zazvonil zvonec, a pohádky byl konec milé děti!
achjooooo ja nechci aby to konciloooo... co tedka budu cist u ceho se budu smát :(