20. srpna 2009 v 12:11 | Anett
|
Pro ty, co sem ještě chodí a ještě něco čtou.
menší edit: dopisuju další kapitolu a nejspíš to dotáhnu max na deset kapitol tenhle příběh.
7.
Seděl jsem na lavičce a díval se na oblohu. Dnes byl krásný den, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a blá blá blá. To se tu snažím změnit si realitu jen proto, že se cítím mizerně a pěkný den by mi pomohl ve zlepšení nálady?
Pravdou je, že venku je pěkně hnusně. Je velký vítr, dívám se na to, jak tančí nelítostné tango s korunami stromů, na zemi se víří listí a lidé se snaží schovat před bičujícím deštěm.
Vážně, dnešek je jako stvořený pro to, aby člověk jen seděl doma někde v koutě a nechal se unášet na vlně té nejčernější nálady. Mě ani moc nepomohlo to, že jsem Franka neviděl od té doby, co jsem mu to řekl. Což vlastně bylo teprve včera, ale mě to připadalo jako nekonečně moc dlouhá doba.
Kdybych jen tak věděl, jak se má, co si myslí, co si asi teď hlavně musí myslet o mě, že jsem jen chodí smrt nebo že jsem ho chtěl nakazit? Všechny tyhle zbytečné otázky mi otravovaly mysl a já se jich nemohl zbavit.
Chtěl jsem ho vidět, chtěl jsem se ho zeptat jak se má, stýskalo se mi po jeho očích, po tom jak se směje a to jsem ho do háje viděl naposledy včera!! Začal jsem se zlobit sám na sebe, že jsem si na někom vypěstoval tak nezdravou závislost. Potřebuju se odreagovat. Třeba bych mohl zajít do univerzitní knihovny, vzít si nějakej praštěnej román z červené knihovny a nechat se opájet tou jednoduchostí, které sálá z každé stránky.
Vstal jsem, oblékl na sebe něco "normálního" ono asi kdybych tam přišel jen v trenkách, tak by to nebylo to pravé ořechové. Vyhrabal jsem někde staré odrbané tepláky, vzal si volnější tričko a napsal Markovi vzkaz. Na chodbách panoval docela klid, je víkend a většina studentů si buď užívá někde u svých rodin anebo jsou zalezlý na pokojích a učí se. Jelikož já rodinu už dlouho neviděl a učení se mi zamlouvá tak tu bloudím po chodbách.
Vlastně ne, chtěl jsem jít do té knihovny. Nemusel jsem se ani dívat na cestu, zvládnul bych jí i po tmě a se zavřenýma očima. Je to moje nejoblíbenější místo v celé škole, ikdyž jsem tam teď moc často nebyl, kvůli Frankovi, nemoci. Zkřivil jsem tvář, nemoci, té zatracené nemoci, jak je jednoduché na to zapomenout, ale to každodenní nebezpečí smrti nebo jak někoho nakazím je tu stále, tak jak na to můžu tak jednoduše zapomenout?
Nasupeně jsem vlétnul do knihovny a zalezl k prvnímu regálu, co tam byl. Když vztek pomalu odplouval tak jsem si uvědomil, že jsem v sekci se sexem, trošku jsem zčervenal a vyšel, přeci jen, je to trošku hloupé tam být.
Šel jsem do té červené sekce a vytáhl tu nejvíc hloupě vypadající knížku. Ale musel jsem jí hned po přečtení první věty odložit, ne tohle se vážně číst nedá. Zabrousil jsem tedy do hororů a vytáhl si tam Kinga - TO, jeden z nejlepších hororů co jsem četl. Od té doby ještě víc nesnáším klauny a vyhýbám se poklopům od kanálu. Vím, je to velice dětinské ale co kdyby tam byl?
Trošku víc jsem se začetl znovu do těch kouzelných stránek, opět jsem byl Benem, co svolával partu s plánem, jak zničit toho zákeřného Pennywise. Ani jsem si nevšiml, že světlo pomalu mizí a nahrazuje ho umělé osvětlení.
Začaly mě bolet oči tak jsem knížku zaklapl a vzal si jí sebou na pokoj, hold jí mám rád a nevadí, že si jí přečtu nejmíň potřetí. Na pokoji byl už Mark. Oči mu zářily štěstím a na tváři měl připitomnělý úsměv. Hned mi bylo jasné, že se zamiloval, nebo alespoň ho nějaká okouzlila tak moc, že ho to nutí dělat ze sebe blázna.
"Ale ale, tak které je ta šťastná?" vůbec nereagoval, až když jsem k němu přišel a donutil ho mě vnímat tak začal vydávat neurčité zvuky.
Celý zbytek večera jsem pak strávil tím, že jsem poslouchal Marka, jak mi vypráví o nějaké slečně, se kterou se seznámil a že se i zamiloval a jak s ní plánuje už budoucnost. Po prvních dvou hodinách mě to už přestalo bavit tak jsem jen mechanicky kýval.
Byl jsem ale rád, že Mark někoho má a že je šťastný, jen škoda, že mě to štěstí nepřeje. Ale nenechal jsem si zkazit náladu, teda nechtěl jsem jí kazit jemu.
Druhý den mě už ale skutečně probudil zvuk zpívajících ptáků, po včerejší pohromě zůstalo na zemi, jen pár větví ze stromů jinak vše vypadalo přesně tak, jak obvykle.
Šel jsem se umýt a vysprchovat, ovšem během mého sprchování někdo začal klepat na dveře, chtěl jsem vylézt, ale Mark tam stačil doběhnout dřív a to jsem si myslel, že spí. Slyšel jsem hlasy nejdřív docela rozrušené a až pak klidnější. Někdo otevřel a zavřel dveře do koupelny.
"Kdo to byl Marku?" chtěl jsem vědět, ale čekalo na mě překvapení. Vlezl si ke mně Frank, oblečený s omluvujícím úsměvem na tváři. Já se tvářil určitě hodně překvapeně, až pak mi došlo, že jsem vlastně nahý a chtěl jsem se zakrýt, ale Frank se mi přisál na rty a já nestihl vůbec zareagovat.
"Promiň, nechtěl jsem odejít, jen víš, tohle mě trošku vyděsilo, tak jsem si během posledních 48 hodin zjišťoval a četl všechno o té nemoci, jasně, slýcháváš toho hodně z televizí, ale prostě chtěl jsem toho vědět víc."
Mluvil a mluvil, do toho mě občas políbil a já na něj koukal, jako kdyby mi právě přistál z Marsu, on že si všechno četl a hledal? Měl jsem chuť začít křičet a plakat zároveň. Byl jsem z toho tak na měkko, že mi ale i pár slz spadlo. Já tu šílel, že mě nechal a on mezi tím tohle!
Pokaždé, když se vám zdá svět černější a černější, tak se nakonec ukáže, že přeci jen občas když se na něj díváte skrz růžové brýle, tak to je ten správný pohled.
Ach Katko, to bylo uzasne!!!!