7. května 2009 v 21:37 | Anett
|
Příště to asi vemu už víc hopem, moc to už asi nebude kapitol.
5.
Díval jsem se z okna, venku se stáhla obloha do černé. Za chvíli začne pořádná bouřka. Otevřel jsem okno. Vdechoval jsem tu elektrizující vůni. A skutečně, uviděl jsem nad obzorem průřez blesku přes oblohu. Bylo to tak nádherné a magické. Během chvíle jsem si uvědomil, že dneska jdu ven s Frankem a i já jsem cítil tu zvláštní magii ve svém těle.
Otočil jsem se od toho krásného přírodního úkazu a přešel jsem ke skříni. Otevřel jsem jí a začal do ní nahlížet. Takhle jsem tam stál asi deset minut v naději, že z té skříně to oblečení vylétne a rovnou se na mě navlékne. Když se tak nestalo tak jsem se musel obléci sám.
Slyšel jsem tik tak z hodin, co máme nad dveřmi. Měl jsem ještě chvíli času, no skoro hodinu. Ale v tomhle počasí jsem nemohl zůstat na koleji. Musel jsem ven a užít si jednu z posledních letních/podzimních bouřek.
Od jak živa je miluji. Tu jejich sílu. V jednom okamžiku se přiženou, můžou zničit vše, anebo také nic. Je v nich tolik elektrizujícího života, že mě to pokaždé víc a víc fascinuje. Jak se znenadání setmí, slyšíte podivné klepání na vaše okno, které během okamžiku zesílí v bušení, jak vám na okno naráží kapky deště.
Pak uslyšíte první vzdálené hřmění a už víte, že je to opět tady. Ten čas, kdy se lidé rozdělí na dva tábory, na ty, co se bouřek bojí a nesnášejí je a na ty, co je milují a vyžívají se v nich.
Stál jsem venku před kolejemi a díval se, jak se ten ohromný bubák žene pomalu k nám. S poťouchlým úsměvem na tváři jsem se vydal pomalou cestou k tomu baru s menší zastávkou v parku. Jak jsem předpokládal, během chvíle začalo pršet, nejdříve slabě a posléze velice silně. Vzal jsem si na hlavu kapuci, když jsem měl vlasy už skoro celé mokré.
"Gerarde?" uslyšel jsem za sebou ten sametový hlas. Otočil jsem se a tam stál Frank. V celé své kráse, obtáhlé černé kalhoty ladily s černým křivákem. Vlasy se mu lepily k obličeji a on se je snažil dát si za uši, aby mohl alespoň trochu vidět. Cítil jsem se tak zvláště, ten krásný hřejivý pocit v břiše, mravenčení.
"Ahoj." Řekl jsem potichu. Usmál se na mě. Vypadal tak roztomile, jemu bych nedokázal v životě ublížit.
"Rád tančíš v dešti??" optal se. Vyprskl jsem smíchy.
"Já radši zpívám." Odpověděl jsem. Došel ke mně. Díval jsem se mu do očí a přísahal si, že tohle je to poslední, co bych chtěl v životě vidět. Ty dokonalé hnědé oči plné upřímnosti a nevinnosti.
"Taky zbožňuješ bouřky a déšť? Když jsem byl mladší, tak jsem s kamarádem chodíval v létě ven, za každé bouřky a za každého deště. Nastavovali jsme obličeje každé kapičce." Díval se na mě s nadějí na pochopení. Pak zvrátil hlavu a nechal kapky, aby dopadali na jeho dokonalou linii tváře.
"Už od mala. Vždycky mě přitahovala jejich síla." Frank se na mě podíval.
"Chci tě teď políbit. Mám to nutkání už tak dlouho, že se nedovedu udržet." Zahuhňal jsem se, naprosto jsem ho chápal.
Tohle bude zaručeně to nejlepší, co se mi kdy za bouřky stalo. Horkost jeho rtů prostupovala celým mým tělem a já se cítil nadpozemsky. Po "romantické chvilce" jsme šli do toho baru. Ač mokří, tak šťastný jsme zasedli do jednoho z boxů.
Objednali jsme si pití a pomalu skoro celý večer jen hleděli jeden na druhého a potichounku si povídali o tom, jaký je náš život. Ve všem jsem byl naprosto upřímný, jen, no ještě jsem mu nemohl říci, že jsem HIV pozitivní. Vím, neměl bych mu lhát, ale řeknu mu to, nemám rád tajnosti.
Na pokoj jsem přišel docela pozdě večer. Mark už spal. Nečekal jsem ani, že by mohl zůstat vzhůru. Ale je fakt, že tak trošku jsem doufal, že to bude jako v těch teen filmech, že zůstane vzhůru, a bude chtít vědět všechny detaily.
Šel jsem se osprchovat, byl jsem vcelku dost promrzlej. Do postele jsem zalezl s těmi nejkrásnějšími myšlenkami na světě.
Jenže hned ráno jsem byl docela dost spraženej. Bolelo mě v krku, měl jsem teplotu, no bezva. Zasraná imunita. Nešel jsem na přednášky a jen místo toho ležel v posteli. Mark se nabídl, že zůstane semnou a bude se o mě starat, ale to už dělal tolikrát a při horších věcech, že jsem ho pomalu musel vyhodit.
Myslel jsem na Franka, ve chvílích, jako je tahle, kdy jsem zase na dně, jak fyzicky, tak psychicky, jsem začal být tak trošku paranoidní. Říkal jsem si, jestli to Frank semnou myslí vážně, nebo jestli to není jen nějaká hloupá sranda. Jenže pokaždé jsem se musel hodně okřiknout, tohle není pravda a já to vím. Je to něco jiného, než před tím. Než kdykoliv jindy.
Mark přišel kolem třetí odpoledne, a k mému překvapení nepřišel sám. Byl s ním i Frank, se starostí ve tváři si mi sedl na postel a díval se na mě.
"Kdybych věděl, že tě to počasí takhle odrovná, nikdy bych s tebou nebyl tak dlouho na dešti." Musel jsem vyprsknout smíchy. Kdyby jen věděl, proč jsem na tom tak bídně. Jenže můj smích přešel v záchvat kašle. No výborně. Podíval jsem se na Franka, byl překvapenej. No nedivím se, nemohl tušit, co mě tak rozesmálo.
Po zbytek jeho návštěvy jsem byl už v relativním klidu. Když odcházel, chtěl mi dát pusu, ale odmítl jsem, s tím, že může taky onemocnět. Pak odešel. Mark se na mě podíval.
"Tak jak moc je to s ním vážný??" zeptal se přímo.
"Já nevím, ale doufám, že dost." Řekl jsem po pravdě.
"A už si mu to řekl?" na to jsem se začal dívat do peřiny a chvíli jsem mlčel.
"Ještě ne. Ale řeknu, víš, že jo." Ospravedlňoval jsem se. Nevím proč, ale začal jsem plakat. Jak malá holka. Mark jen ke mně přišel a začal mě utěšovat.
"Vím, přeju ti to Gee, hodně moc." Jen řekl a pak jsme už jen mlčeli. I já jsem to přál sám sobě, chtěl jsem konečně mít něco, co mi bylo dlouho upíráno.
to uz ho chudacka chces nechat umrit?:( to nem!:D
peknee:)