1. března 2009 v 20:27 | Anett
|
Psáno za podivných myšlenek, za poslechu tklivých melodií a periferním poslechu této věty z jednoho z nejlepších filmů na motivy ještě lepšího komixu.
Není nic, co by rozdělilo dva lidi, co byli stvořeni jeden pro druhého - The Crow
Každou mou molekulou v těle jsem ho chtěl čím dál tím víc. Každou buňkou. Toužil jsem po tom, dotýkat se jeho těla, hladit jeho tvář, šeptat jeho jméno. Byl jsem zamilovaný a cítil jsem se jako blázen.
Den, kdy mi řekl, jak moc po mě touží, byl zapsán do historie jako ten nejlepší den vůbec. Nehnul jsem se od něj na krok, musel jsem být v jeho přítomnosti, jinak jsem se cítil tak nějak zvláštně. Né neúplný, to říká každý, ale zkrátka jinak. Zvykl jsem si na pocit, jak se naše těla dotýkají, jak naše srdce buší jako jedno.
Hrdě jsem s ním chodil po ulicích a vystavoval naší lásku na obdiv celému světu. Všichni mi ho museli závidět. Dodnes nemohu pochopit, jak jsem dokázal to, že právě mě miluje někdo takový.
Jeho rty chutnaly jako mandle, jeho dech vyvolával na mém těle lehkou husí kůži, jeho hlas zněl tak andělsky. Byl jsem závislý na jeho těle, na jeho blízkosti.
Den, kdy mi ho vzali, byl pro změnu zapsán jako konec světa. Můj život se zhroutil tak snadno, jako by snad ani vůbec neexistoval. Brečel jsem pro něj celé hodiny, dny, týdny, měsíce. Nechtělo se mi žít, né bez něj. Teď jsem si připadal neúplný, teď mi někdo vyrval moje srdce a poplival ho. Moje city odpluly na výletní lodi někam do ztracena.
Čekám na den, kdy ho konečně uvidím znovu, věřím, že se ještě střetneme, musíme. Jsme si souzeni. Jenže jak léta ubíhala, přestal jsem věřit v něco, jako je osud. Byl jsem sám, nikým nemilován, utápěn ve své vlastní depresi.
Ale jednou přišlo osvobození a já jsem ho vítal. Prostupoval mnou chlad a já věděl, že je konec. U dveří se objevila postava, celá v bílém, zářila. Byl to on, byl. Po mých vrásčitých tvářích se mi kutálely slzy.
"Pojď, jdeme domů." Zvuk jeho hlasu mi na tváři vyčaroval úsměv, už jsem totiž zapomněl, jak zní. Konečně jsem byl zase šťastný. Zavřel jsem oči, ač nerad, bál jsem se, že o něj opět přijdu, nestalo se tak. Byl tu stále, usmíval se a natahoval ke mně ruku.
Byli jsme opět spolu, teď, teď už nás nic nerozdělí.
Celou dobu u toho melancholicky vzdychám...
Krásný, jako vždy.
Líbilo se mi, že to bylo takový krátký, skvěle popsaný a vlastně tam ani nebylo, jestli spáchal sebevraždu nebo tak.. Jenom jak ho potom potkal...
Prostě nádhera.