27. března 2009 v 21:17 | Anett
|
Musela jsem psát sloh. Na stránku. Vůbec jsem nevědala, co napsat. Krátký nápad mi osvětlil mysl. Můj sloh je krátký a no takový bez příběhový. Ale jen se chci podělit
1, 2, 3 auto. Teď červené, po něm zelené. Dívám se skrz autobusové okno. Čelo přitisknuté na to studené sklo. Obraz se mi zamlžuje tím, jak dýchám. Zavřu oči a snažím se ponořit do mého vlastního nitra. Ale to mi moc nepomáhá, je zmatené a neví, kudy kam. Opět oči otevřu a sednu si normálně, periferně vidím, jak v dálce jsou tmavé mraky. Zaměřím se na ně. Tam v dálce prší. Víte, jak to poznáte? Že mraky vypadají, jako rozlitá voda z kelímku na štětce od barev. Je to krásné, jak je linie mračen narušena proudem vody. Skoro to vypadá, jako by skutečně obloha plakala.
"It's hard to say…" linou se mi do ucha slůvka z mého oblíbeného songu. Přivřu oči a nechám se unášet někam pryč, pryč od reality. Jsem u domu, dvoupatrového. Vypadá jako takový ten starý americký vesnický typ, stlučen jen z bílých prken. Podívám se kolem, a vidím jen louku. Louka je zarostlá vysokou trávou, slyším zpívat ptáčky. Takhle vypadá ráj? Doufám, že ano, je tu tak krásný klid. Podívám se na oblohu, je bez mráčků, tak krásné čistá, jako umělcovo plátno. Dostanu velkou chuť proběhnout se po louce. Rozběhnu se a při tom se směju jako šílenec, kterého právě uvěznily ve vypolstrované místnosti 6x6 metrů. Roztáhnu ruce, prsty přejíždím po špičkách zelené trávy. Zastavím se uprostřed a lehnu si. Pokouším se dělat andělíčka, jako v zimě ve sněhu, jde to velice těžko, tak toho nechám. Jsem ve stínu, jak je tráva vyšší, než kde jaký městský mrakodrap. Uslyším hřmění. Zamračím se, to není možné, vždyť je nebe bez mráčků.
Pomalu vstanu a vidím, jak se k mému místu žene obrovský černý mrak. Připadá mi, jako stádo dobytka, co někdo omylem pustil, skoro to tak zní. Začnu se otáček a hledám dům, který by mě mohl schovat. Ale nikde ho nevidím. To není možné. Nevím proč, ale začnu panikařit. Vždyť je to jen mrak, sprchne a všechno bude okay, ale někde tam hluboko uvnitř mě vím, že to není jen bouřka, co mě děsí. Začnu utíkat, ale není to ten radostný běh, jako před tím. Teď se bojím. Konečně uvidím ten dům, co mě předtím tak fascinoval. Ale jakmile k němu doběhnu, všimnu si, že není tak krásný, jako před tím. Představte si jaký koliv hororový dům a vyjde vám něco podobného, na co se teď dívám. Stačí se už jen rozhodnout, jestli mám jít dovnitř a schovat se před deštěm nebo zůstat venku.
Ani jedna možnost se mi nelíbí. Zem se začne třást, začnu ječet. Někdo se mě dotýká. "Slečno, probuďte se." Otevřu oči, do uší se mi už žádná hudba nevkrádá. Dívám se do očí řidiče autobusu. Všechno to byl jen zlý sen, ale přesto jsem stále vystrašená, jako by to snad měla být skutečnost. Řidič se na mě chviličku starostlivě dívá. "Nic mi není." Popadnu tašku a vystoupím s tím tíživým pocitem, že se něco strašného stane. Jdu pomalou cestou domů a uklidňuji se tím, že všechno byl jen hnusný sen.
Vstoupím do domovních dveří, je zvláštní, že na chodbě vidím tolik párů bot, jako bychom snad u nás měly mít nějakou oslavu. Slyším hlasy z kuchyně. Jdu tam, vidím maminku, jak pláče a tatínek jí přidržuje. "Mami, co se děje?" v tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně.
nahodou sa mi to pacilo len ten koniec som moc nepojala ...:D ako taky moooc neukonceny:Dale nahodu inak sa to citalo dobre:)