20. března 2009 v 13:39 | Anett
|
3.
Ležel jsem v posteli a přemýšlel nad tím, jak dlouho jsem už sám. Zdá se to jako věčnost, no ona to vlastně věčnost je. Pravdou totiž je i to, že po tom co se mi to stalo, jsem s nikým nebyl schopný navázat jaký koliv kontakt. Ze začátku jsem se bál, nedůvěřoval jsem lidem, bál jsem se toho, že mě chtějí třeba jen využít. Pak to byl strach z toho, že mohu někoho nakazit a jak jsem byl zvyklý spávat sám, tak ta nutnost s někým být opadla.
Až do teď. Stále jsem ho viděl před sebou. Jak tam tak bez starostí sedí, směje se na celý bar, vypráví vtipy, nebo já nevím co svým společníkům tak říkal. Jeho životní energie mě ohromovala. To jak z něj plála na dálku. Jeho rty byly tak rudé, jeho pleť tak moc živá. On byl barevný a já vedle něj jako šedivý flek.
Přetočil jsem se na druhý bok a přinutil jsem se přestat myslet na to, co by kdyby. Jeho jsem viděl jen tam, neříkám, že bych ho nechtěl vidět, chtěl bych a moc ale pochybuji, že by se o mě zajímal. Já jsem ten kluk co je HIV pozitivní a má před sebou pár dní života.
Začal jsem si opět připadat jak nicka. Oči se mi zaplnily slzami a já se jen tak tak udržel, abych nezačal brečet, tohle mám už za sebou. Žiju, stále jsem tu tak bych měl být za to vděčný.
Zavřel jsem napevno víčka a počítal pomyslné ovečky. Chtěl jsem usnout a na všechno tohle zapomenout. Odplout někam daleko.
Uslyšel jsem divné bzučení, budík, zvoní, vstávej. Problesklo mi hlavou. Zavrtěl jsem sebou. Vstávat jsem skutečně nechtěl, ale dnes jsem měl napilno, musím konečně dodělat tu svojí práci a odevzdat jí. S velkou nechutí jsem vstal a šel do koupelny. Vzal si prášky, zapil je. Vyčistil si zuby, umyl si obličej. Všechno se to opakuje denně v každodenní rutině. Podíval jsem se na platíčko s prášky, dnes byl pátek, za chvíli si ho budu muset doplnit.
Šel jsem se obléci a na snídani. Matta jsem vzbudil při odchodu, nerad vstává a tak chce budit jen opravdu, opravdu pozdě. Prý stejně všechno stíhá. No nevím. Řekl jsem mu jen dobré ráno, popadl svoje věci a šel se najíst.
V jídelně jsem se zařadil do fronty s tácem a díval se po tom, co bych si asi tak mohl vzít. Lupínky, nějaké ovoce a čaj se mi zdají jako nejlepší možnost. Došel jsem na konec fronty a zaplatil. Zastavil jsem se kousek od pokladny, vytáhl peněženku, hodil tomu klukovi pár dolarů a šel si sednout.
Vybral jsem si prázdný stůl. Nerad jím s ostatními. Vadí mi, jak chroupají, jak koušou, pijí prostě cokoliv. Vím, asi to zní dost divně, ale prostě to nemám rád.
Vytáhl jsem si nějakou učebnici a roztáhl jí před sebe, ale vůbec jsem si jí nevšímal. Nechápu, jak někdo může číst cokoliv při jídle, mě to dělá neuvěřitelnej problém se na něco soustředit. Začal jsem si míchat čaj, když jsem si všiml, jak někdo vchází do jídelny. Jeho malou postavu bych poznal všude. Měl na sobě bílé tričko, nějaké seprané džínsy a vlasy měl tak roztomile rozcuchané, že působil dojmem, jako by právě vylezl z postele.
Kdybych neseděl, tak se mi určitě podlomí kolena. Vůbec jsem ani netušil, že chodí na tuhle školu. Slyšel jsem, jak se lžička odrážela od hrníčku, jak se mi klepala ruka. Dneska sice nedával úsměvy na všechny směry, ale přesto z něj vyzařovala ta úžasná životní energie, kterou jsem mu tak záviděl. On když bude mít na tváři smutný výraz tak přesto bude vypadat krásně.
Vzal si svůj tác a začal na něj dával nějaké toasty, pak džus, jablko a šel zaplatit. Pak si stoupl zády ke kase a zadíval se do místnosti, kam by si mohl jít sednout. Automaticky si vybral místo, kde sedí jen jediný člověk, já. Málem mi vypadl hrníček z rukou. Sedl si naproti mně. Já jsem se dál věnoval svému čaji, když ke mně zvedl své oči.
Úžasné velké oči. Klid Gerarde, nechovej se jako puberťák, je ti přeci jen 25. To mi trošku pomohlo dostat se nad věc.
"Jsem Frank, včera jsem tě viděl v baru." On si mě pamatuje? Tak teď jsem se dostal někam úplně mimo náš svět. Všechno najednou bylo krásné. Usmíval se na mě milým úsměvem a já cítil, jak rudnu. Moje nálada NAD VĚCÍ moc dlouho nevydržela.
"Vážně? Občas tam chodím jíst se spolubydlícím. A já jsem Gerard." Je snad slušnost se také představit ne?
"Chodím na historii. Dneska tu jsem teprve druhý den." Proč mi tohle všechno říká? To nemá snad nikoho jiného, komu by mohl vyprávět tuhle historku?
"A jak se ti tu zatím líbí?" zeptal jsem se, musím udržovat konverzaci.
"Není to tu špatné, na mé předešlé škole to bylo strašné, profesoři vůbec nic nenaučili a to mě přestalo bavit. Šel jsem na historii s tím, že bych pak třeba mohl učit anebo jít dělat vykopávky, ale toho to snu jsem se už vzdal." Podíval se na hodinky. "Jejda, za deset minut mám přednášku a ani nevím, do jaké posluchárny mám jít." Začal se zvedat, ovoce si naházel do tašky a džus v rychlosti dopil.
"Tak ahoj Gee, určitě se ještě potkáme." A zase se usmál. Opět se mu rozjasnila tvář. Díval jsem se, jak se otočil a spěchal ven. Byl jsem ohromen, byl jsem tak moc ohromen tím, co se tu teď stalo. Prostě ke mně přišel, začal si semnou povídat jako by nic. Jako bychom byli snad kamarádi celá léta.
Tím, že řekl, že se potkáme ještě někdy, ve mně vzkvetla naděje, že snad bychom mohli být aspoň takový ti známí, co se občas setkají, řeknou si co je nového a opět každý půjde svou cestou. Jenže někde tam dál, tam hlouběji jsem doufal v něco naprosto jiného.
no to teda... jako pěkné
Gerard chudá.. :(