10. března 2009 v 21:03 | Anett
|
Máte tu první díl, nevím, jestli si ho zasloužíte, ale já jsem nějaká moc akční, zkrátka píšu. To se mi nestává. Doufám, že se vám to bude líbit, chtěla jsem nějaký normální příběh a snad tenhle bude normální. Co bych vám ještě měla říct k tomu? Asi to, že nečekejte nějaké zvraty.
Věk nevinnosti skončil. Doba, kdy jsem jen tak mohl chodit s hlavou v oblacích je dávno pryč. Byla násilně přetržena a já byl odvlečen do světla reality. Druhý den jsem ležel v posteli a jen se klepal. Tiché slzy mi jen tak stékaly a zasychaly na tvářích. Nechtěl jsem dělat nic. Přál jsem si jen umřít.
Všechny mé sny o tom, jak to bude krásné, zmizely někde v prachu. Nechci to už nikdy zažít. Přišel jsem si jako ubožák, že jsem mohl něco takového dopustit. Rodiče se snažili přijít na to, co se semnou děje, ale řekl jsem jen, že jsem měl depresi. Nechtěl jsem jim říci, co se mi skutečně stalo. Připadal jsem si špinavý.
Asi je to hloupé, ale já to prožíval jako holka. Pokaždé, když jsem si na to vzpomněl, plál ve mně oheň hnusu a znechucení.
Na další týden jsem se musel vrátit do rutiny každodenního života. Což znamenalo v pondělí vstát a jít do školy. Když se někdo ptal, co se stalo, jestli jsem byl nemocný, jen jsem pokyvoval, nechtěl jsem, aby někdo věděl, co se stalo, byla to jen moje věc.
Jenže na střední je nejhorší to, že vám jen tak nedají pokoj.
* * *
Hnal jsem se chodbou a hledal posluchárnu, ve které mám teď být na přednášce na téma historie umění. Konečně jsem někde, kde mě baví to, co se tu učí a co si musím vtloukat do hlavy. V rukách jsem svíral desky s milionem papírů k mé bakalářské práci. Chtěl jsem jí ještě prokonzultovat s profesorem.
Konečně jsem našel ty správné dveře a vrazil do místnosti. Profesor se na mě podíval přísnýma očima skrz brýle. Udělal jsem takové to gesto, že mě to mrzí a slušně jsem pozdravil. Profesor pokračoval dál, jako by vůbec nebyl vyrušen.
Tohle na vysoké tak moc miluji. Profesorům je jedno, jestli přijdete pozdě, nebo jestli vůbec chodíte, všechno je čistě vaše rozhodnutí, jestli chcete mít titul či nikoliv. Proto jsem taky střední nesnášel, učitelé se vás pořád dokola ptali na to, proč jdete o tu zatracenou minutu pozdě, co vás zdrželo a proč.
Sedl jsem si na volnou židli a snažil se poslouchat. Během pár sekund jsem si na kolena vyskládal ty tuny papírů a začal se jimi přehrabovat, abych našel nějaký prázdný na zápisky. Jenže sotva jsem tohle všechno udělal, tak pan profesor ukončil hodinu s tím, že musí ještě něco vyřídit.
No bezvadný. Takže já se sem ženu jak idiot a on skončí dřív, že někam musí. Nakvašeně jsem začal házet papíry do tašky, už mě nebavilo je tahat po rukách. Otočil jsem se k jedné mé spolužačce, teda jestli se tomu tak dá říct a požádal jí o zápisky. S úsměvem mi je půjčila s tím, že si je při první příležitosti vyzvedne.
Tohle bylo další plus vysoké. Když jste chtěly půjčit zápisky tak nikdo vás neodmítl, dobře skoro nikdo. Všichni se prostě tak krásně chovali dospěle.
Šel jsem do svého pokoje na koleji a hodil to těžké břemeno na postel. Spočinuly na mě modré oči mého spolubydlícího.
"Zase si přišel pozdě?" Mark prostě věděl, znal mě dost dlouho na to, aby tušil, že jsem opět přišel na konci přednášky.
"Jo, to si mě taky nemohl probudit dřív?" hodil jsem po něm na oko nasupěnej pohled. Oba jsme ale věděli, že to není jeho chyba. Chyba byla spíš na mé straně, tedy hlavně ve mně.
Podíval jsem se na hodinky. Akorát bylo deset. Šel jsem do koupelny a ze skříňky nad umyvadlem vytáhl malý umělohmotný kelímek. V něm byly asi čtyři prášky. Vyklopil jsem je do sebe, natočil si do skleničky na umyvadle vodu a zapil je.
Pomalu mi sklouzávaly do žaludku a já doufal, že pomůžou, ale tuhle naději jsem ztratil už před pár lety. No nemá cenu tu plakat nad rozlitým mlékem. Vešel jsem znovu do pokoje. Mark se na mě se starostí v očích podíval.
"Jsi v pořádku?" hodil jsem po něm polštář.
"Ano mami!" usmál se na mě takovým tím pohledem, Já vím, že lžeš. Ano, lhal jsem, ale bych si stěžoval na každou sračku, co mě kde bolí tak bych nedělal nic jiného.
A pouze od Marka mi tenhle typ pohledu nevadil, jen kvůli tomu, že on byl kamarád a u něj ten pohled neznamenal to, co u ostatních.
zajímavé.. hm.. sice už skoro nevím, o čem to je, bo usínám, ale... zajímavé.. +D by mě zajímalo, co se mu stalo.. tam.. tam na začátku.. a co je mu teď.... hmm...