close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

my way home (3) - the end

21. března 2009 v 10:39 | Anett |  Like a Writer
Ano, tohle je poslední díl. Asi jsem to vzala trošku hopem, ale prostě to tak mělo být. Snad se vám to bude líbit. Nevím, zdá se mi to takové krkolomné...

Česala si vlasy, sem tam sem tam. Dívala se na sebe do zrcadla a opět pocítila ten jistý záchvěv smutku, co nikdy neznamenal dobré věci. Začala kartáčem přecházet po vlasech zuřivěji. Viděla, jak se jí v očích ukazuje ten stín. Cítila se na nic. Kamarádi nejsou to, co si představovala. Škola je snad to nejhorší místo pro ni. Rodiče, rozvádějí se. Co mohla jako jediné udělat?


Věděla, že ta věc je špatná a stačí, aby byla na chvíli neopatrná, a vše je ztraceno. Jenže také věděla, že rodiče jsou opět dole a hádají se. Tak si pustila hudbu, na co nejvíce to šlo, aby přehlušila jejich řev. Vytáhla rukáv a podívala se na to, jak moc zjizvená je její duše. Propukla v usedavý pláč, když to, co viděla, jí vylekalo. Nikdy to takhle nemělo dopadnout, nikdy. Tiše si šeptala. Jenže nezná nic lepšího, nezná lepší únik z tohohle všeho.

Šla si sednou před postel. Stačí jen pár záblesků a vše bude v pořádku. Jenže pokaždé se objeví něco, s čím nikdo nepočítá. Snad za to mohla ta nálada, nebo to, že se rány neobjevovaly moc rychle, ať už za to mohlo cokoliv, pokaždé někdo přestřelí.

Dívala se, jak jí ze zápěstí teče až moc rychle krev, nechápala, jak to, že se to stalo. Ale cítila úlevu, konečně cítila úlevu. Pomalu zavírala oči a nechala se odnést do světa zapomnění.

Ovšem její rodiče přišli do pokoje snad moc brzy, chtěli jen po ní, ať si ztiší hudbu a to co viděli, je dostalo do kolen. Maminka začala brečet a otec jen nevěřícně koukal na svou dceru, jak pomalu ztrácí život. Přiběhl k ní a začal jí ruce nějak obvazovat, tolik krve, nevěřil, že někdo může mít tolik krve.

"Zavolej záchranku, dělej." Křikl na svou ženu, stále na svou ženu. Teď se myšlenky na rozvod ztratily tak rychle, jako přišly.

Jejich jediným přáním teď bylo, zachránit svou dceru, o nic víc se nezajímali. Záchranka přijela vcelku brzo. Díky reakci otce neztratila tolik krve.

Ležela na lůžku a cítila ostré pálení ze zápěstí. Něco jí tlačilo do očí. Začala mrkat. Když se konečně podívala kolem, viděla, jak je všude bílo. Nemocnice, napadlo ji.

"Ano, jsi v nemocnici kvůli té hlouposti, cos udělala." Pohledem sjela na postavu, co tu seděla vedle jejího lůžka. Byl to ten kluk, co jí tuhle vyděsil až k smrti. Smutný pohled v jinak pohledné tváři jí vylekal.

"A kdo ty si vůbec?" usmál se. Chytl jí za ruku, ta jeho byla tak ledová, ale přesto jemná.

"Já? Mám mnoho jmen, v mnoha jazycích. Nechci tu své pravé jméno říkat, mohlo by to mít nepěkné následky. Ale vím, že ve své duši určitě víš, co jsem zač." pohladil jí po tváři. Začala přemýšlet a už chtěla vykřiknout, že neví, neví, kdo by on mohl být, ale pak jí to došlo. To že vždycky ví, to že je teď tady.

"Já umřu?" zeptala se místo toho nakonec. Věděla, že umřít nechce, jenže, to, co udělala, nasvědčovalo o naprostém opaku.

"Chceš zemřít? Nebo žít? Všechno je jen na tobě. Já tu jsem pro oba případy." Znovu se podívala kolem, cítila se trošku nepříjemně. Nikde nikoho neviděla, nevěřila tomu, že by jí její rodiče nepřišli navštívit. Jenže neslyšela nic, ani zvuk jediného hlasu.

"Kde to jsem vůbec?" podivila se tomu, že tu prostě není naprosto nic.

"Teď? V komatu ještě stále, mohu tě z něj probudit, mohu tě z něj dostat, ale také mohu zařídit, že se z něj už nikdy neprobereš." Teď mu jeho černé oči zajiskřily, jako by se s nad na tuhle možnost těšil.

"Netěším, jen dělám, co musím." Rozhodil rukama. Vstal a naklonil se nad ní.

"Musíš se rozhodnout." A položil jí ruku na čelo.

Viděla sebe, jak byla malá, jak je s rodiči na nějakém koupališti, má na sobě kruh, vypadá tak šťastně. Další vzpomínka patří tomu, jak se první den těšila do školy. Jak se obléká a je plná očekávání. Teď před sebou viděla své přátele, ty přátele, které radši ani neměla poznat. Opět cítí ten určitý druh smutku. Teď byla u sebe v pokoji, dívala se na nějaké filmy. Byla určitým způsobem spokojená.


Ovšem poslední vzpomínka patří jí a jejímu otci. Drží se, pevně, přeci aby nespadla, jak jí nabádá otec. Ten jí rozhoupe do výšky. Směje se, je šťastná, otec se směje také. Výš výš, křičí, chce se dotknout až nebe, hvězd.


"Tak jak se rozhodneš?" cítila, jak se jí po tváři kutálejí slzy. Věděla už, jak to má všechno dopadnout.

Otevřela oči a podívala se na něj, na svou smrt.

"Já chci jen výš a výš." Zněla její odpověď. Narovnal se a podíval se na ní.

"Doufal jsem, že se tak rozhodneš. Mm, chceš, abych tě toho zbavil? Dokážu to." Ukázal na její předloktí, kde se táhly bílé pavučinky jizev. Na jeden okamžik měla chuť, se toho všeho zbavit, aby byla tak čistá a neposkvrněná jako dřív. Jenže v dalším okamžiku jí došlo, že to tak nefunguje, že už čistá dávno není.

"Ne děkuji, teď není ten správný čas na to, se jich zbavit. V budoucnu možná. Ale teď ne."
"Probuď se." Řekl na místo odpovědi.

Vůbec nechápala, co to po ní chce, vždyť je probuzená, mluví tu s ním. Ale v dalším okamžiku slyšela tichý nářek. Někdo jí svíral ruku. Světlo začalo tmavnout. Pořádně se rozhlédla po pokoji, ten dostal zelený nemocniční nádech. Otočila se napravo a tam viděla maminku, jak jí svírá pevně ruku a pláče, otec stál za ní a držel jí za rameno.

"Ahoj." Chtěla říci, ale bylo to tak potichu, že to ani nepostřehla. Ale rodiče se přesto na ní podívali. V jejich očích bylo tolik moc lásky, že se začala stydět za to, že vůbec něco takového udělala.

"Omlouvám se." A opět začala brečet.

**

Je to už něco přes půl roku, co se vrátila domů z nemocnice. Musela docházet k psychologovi, ale to jí nevadilo. Konečně mohla někomu všechno říci a konečně se cítila svobodně. Ve škole se všechno změnilo, né že by teď byla třídní hvězda, ale aspoň má pár těch přátel. Našla si i jiné mimo školu.

Konečně se cítila šťastně.

Teď mohla jít výš a výš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzu + Baarny Zuzu + Baarny | Web | 21. března 2009 v 15:24 | Reagovat

*smrk smrk* dáme si duo plááááč!.... Ne fakt je to krásný... Moc moc. A nejni to krkolomný.

2 athHELLka athHELLka | E-mail | 22. března 2009 v 9:58 | Reagovat

to je fakt moc krásný...a hlavně smutný....jo jak to vypadá se Vzdorem ?bude ještě pokračko?xD

3 Payinna Payinna | 22. března 2009 v 12:39 | Reagovat

Je to strašně osobní. Nacházím v tom samu sebe. A celkem mě to děsí...

4 athHELLka athHELLka | E-mail | 22. března 2009 v 14:13 | Reagovat

to byl fakt nejlepší příběh co sem kdy četla

5 JajPi JajPi | Web | 22. března 2009 v 19:48 | Reagovat

Bylo to pěkné.. nevím, co bych k tomu mohla říct..

6 Damari Damari | E-mail | Web | 23. března 2009 v 14:21 | Reagovat

*rewe* nadherne..ale co na to?, fakt nwm co povedat.. iba ze,.. DEBIL SMRT! tesit sa, ze by umrela.. wrr.wrr..

7 duskaa duskaa | 23. března 2009 v 15:37 | Reagovat

premna to bolo totlane nico..neviem to vysvetlit...nieco viac,ako ostatne story alebo frerardy(niezeby neboli dobre)..skratka mi to nieco dalo,a dost veci som si pritom uvedomila:) skvele..a dakujem:)

8 Kumiko-chan Kumiko-chan | Web | 24. března 2009 v 12:48 | Reagovat

bol to nádherný príbeh :)

9 Fdina Fdina | Web | 24. března 2009 v 22:02 | Reagovat

Asi pro tebe tahle povídka něco znamená, ale po přečtení to na mě zapůsobilo asi tak, jako všechny ty emo povídky, co se psaly tak před dvěma lety a nad nima se skvěl nápis "carpe diem" a hned vedle toho "nikdo se mě neptal jestli se chci narodit bla bla...", které si pochopitelně protiřečí a vcelku neznamenají nic, jenom nějakou pochybnou touhu autorky blogu dát tomu všemu nějaký smysl.

Ten moment v nemocnici se ti povedl. Ten byl úžasnej, krásně napsanej a výstižnej, ty slova jsou tak nějak...dobře zvolený, že mě to na chvilku úplně vtáhlo.

"Doufal jsem, že se tak rozhodneš. Mm, chceš, abych tě toho zbavil? Dokážu to." Ukázal na její předloktí, kde se táhly bílé pavučinky jizev. Na jeden okamžik měla chuť, se toho všeho zbavit, aby byla tak čistá a neposkvrněná jako dřív. Jenže v dalším okamžiku jí došlo, že to tak nefunguje, že už čistá dávno není."

- tenhle kousek. A to okolo.

Jinak mě to nenadchlo, ale připadá mi, že si se spíš autorsky posunula, než že by to bylo horší než slashe, co jsi psala předtím.

A už je mi to fuk, slash umřel, tak ho budu kritizovat :D

10 kikakika kikakika | 25. března 2009 v 16:37 | Reagovat

wow super diel !

11 Anett Anett | 25. března 2009 v 23:03 | Reagovat

F: Oooo já tě miluju!!! Konečně nějakej pořádnej komentář

12 GisKa_xXx GisKa_xXx | 10. listopadu 2009 v 0:16 | Reagovat

je to nádherný, svým způsobem zvláštní...chvilkama jsem viděla "jen" přípěh, ale z toho pak najednou sebe a realitu a... nemám slov, prostě úžasně napsané a myslím, že každého, kdo to četl, se to muselo určitým způsobem dotknout...

13 Nicky Gee Nicky Gee | 8. prosince 2009 v 15:31 | Reagovat

Trochu mi to připomíná mně samotnou ....to zoufalství,sebepožkozovaní,samota....mám ale dotaz.Ten kluk byl Gerard,že jo??

Nevim to jistě,ale kdysi jsem byla v situaci jako ty a moje jediná naděje byl taky ON...takže byl Gerard kluk z toho příběhu???

14 Anett Anett | 9. prosince 2009 v 12:18 | Reagovat

[13]: nebyl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama