close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

my way home (2)

27. února 2009 v 22:37 | Anett |  Like a Writer
Dneska byla TA nálada, aspoň jsem si pořádně rozmyslela, jak to bude. No, ještě to na pár dílů vidím. Snad přibudou co nejdřív. Uvidíme.

2.
Levou ruku měla schovanou pod návlekem, ale stejně by to bylo zbytečné, ve škole si jí nikdo, jako obvykle, nevšímal. Naučila se už být neviditelná, vyhovovalo jí to. Dívala se oknem ven, slunce ještě pálilo, ptáčci zpívali a celkově to ještě stále byl pěkný letní den. Přála si, být venku a né zavřená tady. Ještě dvě hodiny to musí přežít.


Nechápala, proč musí zrovna první den školy v té zatracené budově trávit tolik času. Kdyby to bylo na ní, nešla by vůbec do školy.

To že si jí nikdo nevšímal, nebyla tak docela pravda, jeden pár očí jí sledoval. Otočila se, aby viděla na nově příchozí studentku do jejich třídy. Dívala se na ní, do jejích hnědých očí a hledala v nich nějaké porozumění, proč si jí tak prohlíží. Ovšem pochopila to hned, co vešla do třídy a ona tam seděla.

Černé vlasy, výrazné líčení, celá v černém. Byla jako ona. Nechtěla se s nikým kamarádit, ale ona v ní vzbudila zájem.

Často, když nad tímto dnem přemýšlela, tak si říkávala, kéž bych jí v životě nepotkala. Ale pokud tomu tak osud chce, tak to tak bude, ať se nám to líbí nebo ne. Ano, říká se, že osud si píšeme sami, ale je to skutečně tak??

Ten den se s ní seznámila. Konečně věděla, kam patří. Do skupiny, co nemá ráda tenhle svět a jen si žije ve svém vlastním. Navrch se to zdálo všechno krásné a ideální. Přijdete za přáteli, pozdravíte se a jen klábosíte.

Jenže čím častěji chodila se svými novými přáteli ven, tak viděla, že je to jen špína, bahno o kterém si myslela, že ho tahle společnost mít nebude.

A tak začala nová etapa jejího života. Den co den po škole chodívala na jejich smluvené místo, den co den přicházela domů pozdě večer. Nikdo si ale její změny v chování nevšiml. Proč také? Rodiče se začínali čím dál častěji hádat, a byli spíš zaujatí sami sebou než aby si všimli toho, že jejich jediné dítě jim mizí před očima.

Cítila se šťastně, aspoň to si myslela, jenže pokaždé, když dohlédla na dno lahve tak zjistila, že je stále sama, možná víc, než předtím. Ano, měla kolem sebe konečně kamarády, některým mohla i věřit ale samota jí užírala zevnitř. Věděla, že je něco špatně ale nechtěla nic z toho vidět. Nechtěla si připustit, že tohle je jen špatný způsob toho, jak věci řešit.

Krátké rukávy už vůbec nenosila, a když už tak na rukách měla dlouhé návleky, aby nikdo neviděl známku její slabosti. Do školy chodívala vždy pozdě, s lehkou kocovinou sedávala ke stolu ke své kamarádce a snažila se dávat pozor.

Jenže známky se jí zhoršily a ona zjistila, že jí to je vlastně fuk, chtěla jen být sama se sebou a svým trápením. Neviděla už ale, že tenhle život jí zabíjí, pomalu ale jistě. Každý víkend trávila u někoho doma na privátech, kdy se snažila zapomenout na to, kdo je.

Týdny se změnily v měsíce, a měsíce už ve skoro celý rok. Dnes byla konečně doma, nechtělo se jí nikam chodit a hlavně, její rodiče si vzpomněli, že mají nějakou dceru tak jí dali domácí vězení za zhoršení známek. Ano, to bylo jediné, co viděli, výsledky. Nic víc.

Nevěděla, co bude dělat a napadlo jí, že dlouho nebyla na svém oblíbeném místě. Potají se vykradla z domu a šla k houpačkám. Když ho opět uviděla tak se nejdříve vylekala, ale pak si vzpomněla na to letní setkání někdy před milionem let. Jak ten čas utíká, řekla si v duchu.

Zase tam stál, u houpačky, jako předtím. Jeho světlé vlasy mu zářily kolem hlavy jako svatozář a jeho uhlově černé oči byly neproniknutelnou bránou. Došla k houpačce a snažila se vzpomenout si, jestli naposledy slyšela jeho jméno, ale pak jí došlo, že ne. Jakmile jí uviděl, tak odešel.

Dnes ovšem zůstal, zůstal se smutným úsměvem na tváři. Posadila se na houpačku a mlčela. Nebyla si jistá tím, proč má mlčet, ale nějak cítila, že on by měl být ten první, kdo to ticho prolomí. A také se tak stalo.

"Takhle chceš žít?? Takhle chceš umřít?" Tón jeho hlasu byl velice smutný, nízko položený a tak musela dávat velký pozor na to, co říká. A jeho hlas a to, jak jím ty dvě otázky vyslovil jí zanechalo takový nejasný pocit hrůzy někde v jejím nitru. Vstala, podívala se na něj a utekla.

Chtěla utíkat dál a dál, pryč od něj, pryč od všeho, ale od reality se utéci nedá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lyl Lyl | 28. února 2009 v 11:31 | Reagovat

Je to jiny, rozdilnejsi nez frerardy na ktery jsem zvykla.

Trochu se v tom pribehu ztracim ale to se casem vyjasni.

2 Lucia Lucia | Web | 28. února 2009 v 14:43 | Reagovat

je to také..neviem to nejak popísať...dobré ale pritom smutné...

3 duskaa duskaa | 28. února 2009 v 16:06 | Reagovat

podla mna je to uzasne,dobre opisane...:) paci sa mi to

4 Payinna Payinna | 28. února 2009 v 22:27 | Reagovat

Proč to tak moc chápu a vím, jaké to je??? Proč s tou holčinou soucítím, ale i jí nenávidím za to co dělá??? Chce se mi pro ni plakat. Nebo se mi chce plaket pro nás dvě a náš ztracený kus života??? Chybami se člověk učí, ale já mám pocit, že jsem se moc neponaučila... Někdy prostě nejde vzít zpět to co se stalo

5 klaudiqa klaudiqa | Web | 1. března 2009 v 17:28 | Reagovat

toto je tak perfektna poviedka...ma nieco do seba a ja sa neviem dockat dalsieho pokracovania..mam z toho take zmiesane pocity a som ohromne zvedava ako to nakoniec skonci...dufam ze dobre aj ked dnes nemam zrovna naladu na happyendy...ale tato poviedka..to je nieco ine...uplne to zeriem odspodu az hore

6 sveetwampire sveetwampire | 1. března 2009 v 22:14 | Reagovat

to je krásný smutný nevim jak to popsat...ale krásně napsaný

7 Baarny Baarny | Web | 1. března 2009 v 22:41 | Reagovat

No.. Co říct? Že mi to mluví z duše jako všichni? Asi jo... Jenom si pořád říkám... Jak je to možný? Jak je možný že se dneska tolik lidí cítí právě takhle??? Je to smutný....

Tak trochu pro odlehčení - my víme že nás brzo bude trápit spíš konec světa že? :)

JIank je to fakt krásně napsaný....... Nádherně.

A mimochodem, pořád mi vrtá hlavou ta moucha a Bob :D

8 NaTTali NaTTali | Web | 10. března 2009 v 18:24 | Reagovat

to je krásný,já teda nevim jestli sem to správně pochopila,chápu to podle sebe....je mi z toho smutno,ale zároveň ne....nevim jak to popsat x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama