27. února 2009 v 22:37 | Anett
|
Dneska byla TA nálada, aspoň jsem si pořádně rozmyslela, jak to bude. No, ještě to na pár dílů vidím. Snad přibudou co nejdřív. Uvidíme.
2.
Levou ruku měla schovanou pod návlekem, ale stejně by to bylo zbytečné, ve škole si jí nikdo, jako obvykle, nevšímal. Naučila se už být neviditelná, vyhovovalo jí to. Dívala se oknem ven, slunce ještě pálilo, ptáčci zpívali a celkově to ještě stále byl pěkný letní den. Přála si, být venku a né zavřená tady. Ještě dvě hodiny to musí přežít.
Nechápala, proč musí zrovna první den školy v té zatracené budově trávit tolik času. Kdyby to bylo na ní, nešla by vůbec do školy.
To že si jí nikdo nevšímal, nebyla tak docela pravda, jeden pár očí jí sledoval. Otočila se, aby viděla na nově příchozí studentku do jejich třídy. Dívala se na ní, do jejích hnědých očí a hledala v nich nějaké porozumění, proč si jí tak prohlíží. Ovšem pochopila to hned, co vešla do třídy a ona tam seděla.
Černé vlasy, výrazné líčení, celá v černém. Byla jako ona. Nechtěla se s nikým kamarádit, ale ona v ní vzbudila zájem.
Často, když nad tímto dnem přemýšlela, tak si říkávala, kéž bych jí v životě nepotkala. Ale pokud tomu tak osud chce, tak to tak bude, ať se nám to líbí nebo ne. Ano, říká se, že osud si píšeme sami, ale je to skutečně tak??
Ten den se s ní seznámila. Konečně věděla, kam patří. Do skupiny, co nemá ráda tenhle svět a jen si žije ve svém vlastním. Navrch se to zdálo všechno krásné a ideální. Přijdete za přáteli, pozdravíte se a jen klábosíte.
Jenže čím častěji chodila se svými novými přáteli ven, tak viděla, že je to jen špína, bahno o kterém si myslela, že ho tahle společnost mít nebude.
A tak začala nová etapa jejího života. Den co den po škole chodívala na jejich smluvené místo, den co den přicházela domů pozdě večer. Nikdo si ale její změny v chování nevšiml. Proč také? Rodiče se začínali čím dál častěji hádat, a byli spíš zaujatí sami sebou než aby si všimli toho, že jejich jediné dítě jim mizí před očima.
Cítila se šťastně, aspoň to si myslela, jenže pokaždé, když dohlédla na dno lahve tak zjistila, že je stále sama, možná víc, než předtím. Ano, měla kolem sebe konečně kamarády, některým mohla i věřit ale samota jí užírala zevnitř. Věděla, že je něco špatně ale nechtěla nic z toho vidět. Nechtěla si připustit, že tohle je jen špatný způsob toho, jak věci řešit.
Krátké rukávy už vůbec nenosila, a když už tak na rukách měla dlouhé návleky, aby nikdo neviděl známku její slabosti. Do školy chodívala vždy pozdě, s lehkou kocovinou sedávala ke stolu ke své kamarádce a snažila se dávat pozor.
Jenže známky se jí zhoršily a ona zjistila, že jí to je vlastně fuk, chtěla jen být sama se sebou a svým trápením. Neviděla už ale, že tenhle život jí zabíjí, pomalu ale jistě. Každý víkend trávila u někoho doma na privátech, kdy se snažila zapomenout na to, kdo je.
Týdny se změnily v měsíce, a měsíce už ve skoro celý rok. Dnes byla konečně doma, nechtělo se jí nikam chodit a hlavně, její rodiče si vzpomněli, že mají nějakou dceru tak jí dali domácí vězení za zhoršení známek. Ano, to bylo jediné, co viděli, výsledky. Nic víc.
Nevěděla, co bude dělat a napadlo jí, že dlouho nebyla na svém oblíbeném místě. Potají se vykradla z domu a šla k houpačkám. Když ho opět uviděla tak se nejdříve vylekala, ale pak si vzpomněla na to letní setkání někdy před milionem let. Jak ten čas utíká, řekla si v duchu.
Zase tam stál, u houpačky, jako předtím. Jeho světlé vlasy mu zářily kolem hlavy jako svatozář a jeho uhlově černé oči byly neproniknutelnou bránou. Došla k houpačce a snažila se vzpomenout si, jestli naposledy slyšela jeho jméno, ale pak jí došlo, že ne. Jakmile jí uviděl, tak odešel.
Dnes ovšem zůstal, zůstal se smutným úsměvem na tváři. Posadila se na houpačku a mlčela. Nebyla si jistá tím, proč má mlčet, ale nějak cítila, že on by měl být ten první, kdo to ticho prolomí. A také se tak stalo.
"Takhle chceš žít?? Takhle chceš umřít?" Tón jeho hlasu byl velice smutný, nízko položený a tak musela dávat velký pozor na to, co říká. A jeho hlas a to, jak jím ty dvě otázky vyslovil jí zanechalo takový nejasný pocit hrůzy někde v jejím nitru. Vstala, podívala se na něj a utekla.
Chtěla utíkat dál a dál, pryč od něj, pryč od všeho, ale od reality se utéci nedá.
Je to jiny, rozdilnejsi nez frerardy na ktery jsem zvykla.
Trochu se v tom pribehu ztracim ale to se casem vyjasni.