15. února 2009 v 15:20 | Anett
|
První z těch "jiných" příběhů. Tenhle příběh má kořeny do doby asi tak před dvěma lety, když se mi no změnil život. Proto bude takový pochmurný a místy až moc"emotivní". Bude se v něm odrážet moje (naše) situace z té doby.
Tenhle příběh je hlavně psán pro mojí nejlepší kamarádku Páju. Je to jen pro ní čistě proto, že jsme to zažily společně a obě dvě jsme se z toho dostaly (ikdyž každá v jinou dobu a nějak jinak). Ale i přesto tu stále jsme a spolu.
Doufám že se vám příběh bude líbit.
Poklepávala si nohou do rytmu hudby, co se jí linula ze sluchátek do uší. Dívala se na kolem projíždějící auta a čekala, kdy konečně přijede autobus a odveze jí do toho ústavu, nazývaného školou.
Velice usilovně se snažila rodiče přesvědčit o tom, že ta škola není zrovna moc pro ni vhodná. Ale zkuste si mluvit s rodiči, co podle nich, chtějí pro vás jen to nejlepší a že TAHLE škola je to nejlepší. Už se vcelku za ten rok srovnala s tím, že se jen tak z té školy a té povinnosti do ní docházek každý den, nevyvlíkne.
Vystoupala ty dva schůdky a ukázala řidiči legitku a zašla dál do autobusu, našla si volné místo a sedla si. Venku už byl den v plném proudu. Sluníčko se dostávalo do nejvyšších pater oblohy a stromy se začínají konečně obalovat listím.
Miluje jaro snad nejvíc ze všech ročních období. Země se probouzí, všechno je takové krásné a nové a dává to příslib změn. Ovšem nikdy žádná z těch toužených změn nenastane a tak jen čeká na další jaro, kdy by se snad mohlo konečně něco stát.
Jenže jaro se přerodí v léto a jako by to byla jen chvilka, sedí v autobuse cestou domů a v rukou třímá vysvědčení a v hlavě jí běží, jak nudné budou opět letošní prázdniny. Ovšem to ještě netuší, že tyhle prázdniny změní všechno, hlavně její život.
**
Seděla u sebe v pokoji a dívala se do zrcadla, říkala si, v čem jsem tak odlišná od ostatních? Možná jen nosím jen černou, moje vlasy mají barvu, uhle, ale jinak jsem stejná jako ostatní! Jenže vzpomněla si, jak o ní rodiče prohlásili, že je trošku jiná než ostatní.
Nikdo to nechápe, nikdo nic nechápe. Jen ona ví, kdo doopravdy je. Vyvrhel, co musí navždy zůstat sám.
Neměla moc kamarádů, jen pár takových těch pseudo kamarádů ve škole, co má jen tak z nutnosti, aby nějak zabila přestávky a nic neutuchající klepy o tom, že je věčně v depresích, že to nemá v hlavě pořádku a podobné věci. Vždycky jí to vytočilo na nejvyšší míru. Ale co mohla dělat? NIC. Jen sedět a mlčet, nesnažila se ani, aby jim vyvrátila to, že taková není, stejně si vždycky každý myslí své.
**
Dívá se ze svého okna na dětské hřiště, co má hned přes barák. Všude je prázdno, s touhou v očích se dívala na prázdné houpačky. Přestala si číst, zaklapla knihu a seběhla dolů po schodech aby mohla vyběhnout vzápětí ven a přes ulici ke hřišti.
Byl předposlední den velkých prázdnin a ona přesně jak tušila, prázdniny nestrávila nijak obzvlášť hekticky. Nutná dovolená s rodiči vystřídala další s prarodiči a pak asi měsíc nudy doma, občasného potulování se po okolí a hlavně, sezení na dětském hřišti a sněním o budoucnosti.
Jenže toho léta se stalo i něco jiného, něco temného co jí navždy změnilo život. Uvědomila si, jak uboze na tom je, jak zoufale touží po nějaké společnosti a jak se jí nedostává. Jak by ráda s někým trávila svůj čas, jak by ráda s někým sdílela svá nejtajnější přání a pocity.
Ale nikdo takový tady nebyl. Byla už ve věku, kdy mohla tyhle své stavy řešit různými způsoby, jenže jen jeden se jí zdál nejpřijatelnější. Od toho dne nosí na rukou náramky, aby zakryla známky své slabosti a nerozvážnosti. Ale cítila, že už nic jiného jí nedokáže uspokojit a odvést z tohoto světa pryč.
A tak si sedla opět na tu svou lavičku a dívala se na nejbližší strom. Zatím ještě kvetl, ale ve vzduchu už vysel příslib podzimu. Pomalu se rozhoupala jako zamlada. Vzpomněla si, jak občas chodívala s tátou na dětské hřiště a jak jí rozhoupával, a ona se smála a prosila "Výš výš!!".
Jenže teď na ní rodiče měli tak málo času, že si sotva uvědomovala jejich přítomnost v domě. Po hodině se sebrala a šla domů. Podívala se na kalendář a tiše sykla, když viděla, že už pozítří bude muset opět vstávat a jít do školy.
Padla do peřin a za zvuku pomalých tónu muziky se pohroužila do snů a nevyřčených přání.
Další den si musela zařídit pár věcí, jako obstarání nových kuponů, aby se měla jak dostat do školy. Nakoupení pár věcí, jako jsou nějaké sešity či propisky. Chtěla si i vybrat nový batoh, něco jako penál a podobné šílenosti co jsou spojeny se školou.
Domů se vrátila pozdě odpoledne. Vybalila si těch pár věcí, co koupila a šla se najíst. Po jídle přemýšlela, co bude dělat se zbytkem dne. Vzpomněla si na houpačky a když tam původně nechtěla ani jít, tak vyšla zadními dveřmi a pomalu kráčela ke hřišti.
Dnes byl ale trošku jiný den, cítila to, dneska bylo něco jinak. Čím víc se blížila k hřišti, tím víc její znepokojení rostlo. Zahnula za roh a všimla si, že někdo sedí na její houpačce.
tak to je krása taky sem si prožila něco podobného co mi změnilo život ale je to tu nikoho nezajímá takže jenom řeknu krásně napsáno