Dnes mám nějaký plodný večer.
Slyší zapraskání elektřiny. Podívá se kolem, nikde nikdo, přesto má nepříjemný pocit, že je sledován. Ale ať se otáčí jako slunečnice za sluncem, nikde nikoho nevidí. Pohled opět zaboří do země a jde o poznání rychlejším krokem na autobusovou zastávku. Slyšitelně vzdychne, protože je rád, že je konečně nablízku.
Není si sice jist ochrannou tak prosté budovy tvořené jen sklem a železem, ale přesto cítí trošku pocit bezpečí. Zaslechne za sebou zvuky, otočí se vylekaně za sebe ale nikde nikdo. Tiše si šeptá, že už začíná bláznit a vkročí do autobusové zastávky.
Ale po celém těle mu naskočí husí kůže, poleje ho studený pot, ví, že je ztracen. Otočí se a vykřikne. Na skle jsou namáčknuté tváře. Tváře všech, kterým kdy ublížil. Vypadají děsivě, jejich rudé oči na něj hledí s výčitkou. Ucítí na sobě dotek ledových rukou, který přesto pálí jako peklo samo.
Už ani výkřik mu z hrdla nevychází, ani necítí, že jeho kalhoty v rozkroku nabraly tmavější barvu, jak povolily svěrače močové trubice. Vlasy chytají jinou barvu, světlají, až se stanou tak bílými, že ani staří lidé takovou barvu nemají. Padají, začínají padat, zatřásl se zimou, jak se do něj pustil vítr a po jeho holé lebce se dostává dál k tělu.
Ani nevnímá, že s ním někdo třese.
"No tak pane, probuďte se." Otevře oči, ale opět uslyší jen svůj chraplavý hlas. Prudce začne trhat hlavou ze strany na stranu a hledá ty obličeje, ty ruce, cokoli, co tu s ním teď bylo. Ale nikde nic. Jen přistavený autobus, řidič jak s ním cloumá a pár lidí jak se zvědavě dívá, co to s ním je.
Dostane se na nohy a sedá si do autobusu, ač nechce tak se stejně ohlédne a spatří na zastávce stát skupinku lidí bledých jako smrt s rudě zářícíma očima. Snaží se ze sebe vydat nějakou hlásku, ale nic se mu nedaří, chytá se za hruď.
Domů už nikdy nedojede.
oh..dobré...neviem čo nato viac povedať:D