28. ledna 2009 v 11:36 | Zuzu
|
Tak a tady je poslední díl, doufám, žě těm co ho četli se líbil a že ty co ho nečetli se za mě nezlobí za zabírání místa na blogu.
10.
Frankie´s POV
Když jsem viděl, kdo stojí za dveřmi málem se mi podlomila kolena, ale nakonec jsem to ustál a pozval je dál. "Ahoj Frankie, tohle je můj bratr Gerard. Ten co mu patří tenhle byt. Nikdy jsem ti to neřekl, ale do nedávna byl v komatu, proto jsme to tu pronajali. Gerarde to je Frank. Budeš překvapený co udělal. Tak můžeme se jít podívat?" zeptal se Mikey a já nejistě přikývnul. "Jo jasně pojďte. Snad se Vám to bude líbit." vylezli jsme na střechu. Byl jsem hrozně zvědavý, co na to řeknou. "To není možné. Jak jste mohl vědět, že tady chci zahradu. A jak jste věděl, že přesně takovou?" zeptal se Gerard s úžasem v očích. Nemohl jsem mu říct, že jsme se o tom bavili, asi by si myslel, že jsem nějakej psychopat co ho sleduje tak jsem odpověděl, že jsem architekt a přišlo mi, že sem ta zahrada patří.
"Dáte si kafe nebo čaj? Můžu to donést i sem?" zeptal jsem se zdvořile. Oba mi odpověděli co si dají a já se vydal do kuchyně. Zapnul jsem varnou konvici a sedl na židli. "To není možný on je živej. Jenže vůbec neví, kdo jsem. Vrátí se do tohohle bytu a já budu v to na druhém konci města. Sakra proč mám pořád smůlu." zabořil jsem hlavu do dlaní. Bylo mi strašně. Po chvilce cvakla konvice a já si uvědomil proč tu vlastně jsem zalil jsem čaj a kafe a odnesl jim ho na střechu. Chvilku jsme si povídali o ničem. Když jsme dopili, Mikey řekl, že by měli jet. Oba mi poděkovali za zahradu a odjeli. Padnul jsem na postel jak zabitej. Nebyl jsem schopnej se ani pohnout. Pořád jsem myslel na něj.
Gee´s POV
Pořád jsem tak trochu nechápal, co má být to překvapení, ale když jsme vyšli na střechu, bylo mi to jasné. Tak úžasnou zahradu jsem vždycky chtěl. Došlo mi, že tohle nemůže být náhoda. O téhle zahradě se mi nedávno zdálo. "Bože vždyť v tom snu byl i on. Chytl jsem ho za ruku seděli jsme na houpačce. To není možný. Vždyť jsem ho nikdy před tím neviděl. Nebo jo?" Celou dobu jsem o tom přemýšlel. Asi na mě ta nehoda nechala nějaké následky. Zbláznil jsem se. Když jsme dopili čaj, Mikey zavelel a jeli jsme domů. Celou cestu domů mi nešel ten kluk z hlavy. Ne vlastně pořád, ne jen celou cestu domů. Rozhodl jsem se jít projít do parku.
Když jsem se podíval přes ulici. Zastavil jsem se. "Tam jsem ale nikdy nebyl. Jakto, že mi je ta hospoda tak povědomá" pomyslel jsem si. Přešel jsem ulici a vešel dovnitř. Byl mi povědomý i ten barman. "Promiňte, asi to bude znít divně, ale chci se zeptat, jestli nevíte, zda už jsem tu někdy byl. Víte byl jsem několik měsíců v komatu a asi si všechno nepamatuju." chvilku na mě divně koukal a pak prostě odpověděl, že mě tu nikdy neviděl, že si obličeje pamatuje. Vyšel jsem ven a šel do parku, kam jsem měl namířeno původně. Připadal, jsem si, že něco není tak jak má být a musel jsem na to přijít. Blížil jsem se ke své oblíbené lavičce. Posadil jsem se na ni a koukl se na ten obrovskej dub co byl naproti. V tu chvíli mnou projela zvláštní vlna emocí a myšlenek. "No jasně já vůl. Frank!"
Zvedl jsem se z lavičky a rozběhl se ke svému bytu. "Jasně to kvůli němu se mi zase chtělo žít. Vždyť na tý lavičce jsem si to uvědomil. Já jsem ale idiot." zastavil jsem se přede dveřmi a zvedl ruku ke zvonku. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám na rámu dveří náhradní klíč. Opatrně jsem otevřel a vešel dovnitř. Nikde v bytě nebyl. Zbývalo jen vyjít na zahradu. Seděl na lavičce. Jako v tom snu co se mi zdál.
"Frankie? To nebyl sen že ne?" potichu jsem se zeptal, aby se nevylekal. Přistoupil jsem k němu blíž a čekal co udělá. "Ne Gee nebyl." usmál se. "Omlouvám se že, jsem se tak dlouho neukázal, ale ten den co jsme se pohádali jsem si uvědomil, že mám důvod žít. Proto už jsem za tebou nemohl. A když jsem se probral, na nic z toho jsem si nevzpoměl. Až teď." stál jsem tam a nevěřil sám sobě, že jsem to všechno zvládl říct. "Odpustíš mi jak jsem na tebe křičel?" zeptal se mě Frankie. "Jo vždyť díky tobě žiju." odpověděl jsem a přisedl si k němu. "Líbí se ti zahrada? Takhle si ji chtěl ne?" "Jo přesně takhle je to dokonalé. Frankie miluju tě." hlavou mi blesklo, že tohle jsem nikdy nikomu neřekl, ani Andymu a to jsem s ním byl hodně dlouho. "Já tebe taky Gerarde." podíval se mi do očí. Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Seděli jsme naproti sobě v naší zahradě a koukali se jeden druhému do očí. Po několika minutách jsem ho políbil. Bál jsem se, aby tentokrát nezmizel on, ale všechno už zůstalo tak jak jsme si to oba celou dobu přáli.
pekný príbeh :) z toho filmu som videla ledva pár ukážok, ja takéto moc nepozerám, ja také moc nemusím :D vo filmoch som prieberčivá :D a vlastne keby len vo filmoch že :D jow lubilo sa mi to :)