Last show
27. ledna 2009 v 22:39 | Anett | Like a WriterDívám se ven na teploměr a po těle mi přeběhne husí kůže. Nesnáším zimu. Navléknu na sebe několik vrstev oblečení, zavírám za sebou a jdu na autobus. Při té krátké cestě si stihnu rozmotat sluchátka, zapnout mp3 a hudba se mi konečně line do uší.
Aspoň chvíle relaxu, aspoň chvíle klidu kdy můžu utéci do vlastního světa a nevnímat naprosto nic. V autobuse si vyhledám místo poblíž dveří abych mohl okamžitě vystoupit, až budu na své zastávce a taky jako pojistku, kdyby byl autobus nacpaný.
Dívám se celou cestu na tašku, co mám položenou na kolenou. Najednou mě opět přepadne ten smutný stín, co mě sužuje už několik dní. Slzy mám na krajíčku. Tak moc bych chtěl brečet, tak moc bych chtěl někomu říci, co mě trápí, ale nejde to.
Klouže to, musím dávat pozor, skutečně bych se nechtěl tady rozplácnout jako žába. Pohled upírám na ubíhající cestu přede mnou. Dostal jsem takovou chuť jít a jít a utíkat co nejdál by to šlo. Už jsem se viděl v nedalekém lese, jak sedím na kmeni, a po tvářích mi stékají slzy.
Pak mi začalo všechno docházet, že jsem vlastně úplně v háji, s nervy s psychikou, prostě se vším, začal bych křičet, nemyslím si, že by mi to přineslo nějakou úlevu, ale mě to aspoň občas pomáhá.
Opět myslím na nepěkné věci, dívám se na svou ruku, které je památkou, vzpomínkou na to všechno, kdy jsem nedokázal udržet tu špatnou stránku na uzdě a musel jsem se nějak ventilovat.
Je tu konec, vím to, cítím to a je to snad to nejhorší vědomí toho všeho. Že to, co jsem tak dlouho budoval, na co jsem byl neuvěřitelně pyšný, co mi několikrát zachránilo život, se mi rozsypává pod prsty.
Ozvalo se zabzučení a já jsem vstoupil do tolik nenáviděného institutu - školy. Otevírám skříňku, dávám do ní palestinu, rukavice, kabát a jdu nahoru do patra ke třídě. Sedám si k lavici. Za chvíli se začnou trousit moji spolužáci.
Snažím se opět být ten milý a radostný Frankie, jakého mají všichni rádi. Tahle role mi jde už sama, asi prostě hold nedokážu být takový, jak se cítím. Další přestávku jdu na chodbu a čekám.
Ježiš tak moc ho nechci vidět a přesto chci. Chci jen cítit tu jeho přítomnost vedle té své, jen chci, aby mlčel a abych se mohl vpíjet do jeho očí, vnímat jeho vůni. Přichází tak jako vždycky, sedáme si na lavičku a už ani nevnímáme okolí, jak se na nás divně kouká.
Ale opět to všechno pokazí a já jsem opět naštvaný. Odebírám se do třídy a opět truchlím, proč nemůže být vše takové, jak bych to chtěl mít? Hodina končí, jdu opět na autobus a opět moje nálada se hlásí ještě víc o slovo.
Jenže život není přesně takový, jaký bych ho chtěl mít. Dojedu domů a všechno se to opakuje tak, jako vždy den co den.
Sedím u počítače, poslouchám opět hudbu a vypisuji se ze všeho, co mě trápí, nejlepší terapie ale mě tak moc nepomáhá.
Mám všeho už dost, chci začít nový život, někde jinde, s někým jiným.
Nemá cenu se omlouvat rodičům, proč to všechno dělám, prostě musím.
Beru si všechnu hotovost, co tu mám a odjíždím.
Konečně se mi mění nálada.
Cítím změnu a rád jí vítám.
Komentáře
Awwww..... Frankouši, Frankouši..... To je krásný....... Nothing more to say...
Bože, teraz každy robí z Franka udepkovaného labilného chudáka...
Ale aj tak je to pekné...
A trochu som prispatá, tak keby niekto chcel frflať a nesúhlasiť, tak nééé....:) XD
achjo.. je to smutný..
ale s celkem dobrým koncem x)
líbí se mi to x)
krásný......je to fakt krásný......nic víc asi napsat nedokážu xD
wow...lubi sa mi to..a som strucna pac uz spim...meirne xD