6. ledna 2009 v 20:18 | Anett
|
Táákže, po dlouhém zaváhání jsem se rozhodla, že vám naservíruju už teď první díl, vážně netuším, kdy přibude další. Bude hodně záležet na tom, jak budu mít čas a taky na vašich komentářích, takže jestli nebude uspokojena moje touha tak se na to prostě vyfláknu a napíšu si to jen tzv do šuplíku!
Dost vyhrožování a zdržování, rozjíždíme poslední vlak.
Nasedl jsem do prvního autobusu co jel pryč. Nechtěl jsem tu už zůstávat. Nic mě tady nedrželo. Kamarády jsem neměl, rodina, no tak ti byli okay, ale stejně, nebyl to dostatečný důvod tu zůstávat a škola? Na co? Stejně jsem na tuhle školu nechtěl, jen mě to tam ubíjelo, nesnášel jsem to tam. Dneska mě to tam tak vyprudilo, teda spíš oni mě, že jsem přišel s brekem domu. Sedl jsem si na postel a zase, jako vždy, brečel. Ale pak jsem vzal baťoh, vysypal z něj učení, naházel tam to nejpotřebnější a šel na autobusové nádraží.
Koupil jsem si lístek, aby konečná byla co nejdál odtud, a taky aby to prostě jelo co nejdřív. Stevardka si odškrtla moje sedadlo a s milým úsměvem mi lístek vrátila. Vystoupal jsem pár schůdků a zamířil dozadu do autobusu. Moje místo bylo u okýnka. Ještě že tak, hrozně rád se dívám ven, na ubíhající cestu, na měnící se krajinu. Sedl jsem si, baťoh si dal pod nohy a díval se ven. Stálo tam ještě pár lidí. Mezi nimi i kluk, tak o pár let starší než já. Jeho oči zářili na dálku, postava taková, no nebyl vyhublej ale ani tlustej, černý delší vlasy mu padaly do obličeje. Vypadal hrozně sympaticky.
Ztratil se mi ale, když zašel do autobusu. Viděl jsem ho, jak se dívá na svůj lístek přesně na tom místě, kde jsem před chvílí stál já. Pak se podíval ke mně dozadu a rozešel se sem. Zastavil se u mého místa. Podíval se na mě a mě polila horkost. Zadíval se ještě na čísla, jestli to je správné místo a usadil se vedle mě. Já jsem si nervózně poposedl
Ucítil jsem vedle sebe jeho přítomnost, a taky jsem cítil jeho pohled na mě. Lehký závan jeho vůně mě příjemně zalechtal v nose. Nedokázal jsem se otočit a podívat se na něj. Jen jsem dál zíral ven. Na nástupišti už nikdo nestál. Za chvíli jsem ucítil, jak rozběhl motor a my jsme se konečně dali do pohybu. Stevardka začala říkat nějaké to všeobecné info co se bude během cesty dít a tak podobně. Posléze začala rozdávat sluchátka k televizi nebo k rádiu.
Když došla k nám tak se zeptala nás obou. Já se pro ně natáhl, ale v ten okamžik to udělal i kolega vedle mě a já se dotkl jeho ruky. Rychle jsem ruku stáhl a zadíval se znovu ven. Kluk vedle mě stevardce poděkoval a do klína mi dal sluchátka. Podíval jsem se na ně, vzal je do rukou a fascinovaně na ně hleděl. Proč to udělal? Koutkem oka jsem se zahleděl na mého spolusedícího. Ten si mě neustále přeměřoval.
Rozbalil jsem třesoucíma se rukama sluchátka, zapnul jsem je a naladil si nějakej program. No dost nudný tak jsem to vyměnil za mou mp3. Zavřel jsem oči a nechal jsem se unášet na vlnách muziky.
Stevardka občas prošla kolem a na něco se zeptala. Když se tak stalo tak jsem byl nucenej se podívat na mého souseda. Měl krásnej profil. Jeho hlas byl dokonale znělej. Po tom jsem byl vždycky rád, že si můžu dát sluchátka do uší a na nic nemyslet. Jenže to se nedalo. Jeho vůně mě pronásledovala! Cítil jsem pokaždé, když se posunul ve svém sedadle. Položil jsem hlavu na opěradlo a snažil se usnout, byl jsem dost unavenej. Hlava mi začala padat na levou stranu, kde byl on. Dotkl jsem se jeho ramene. Rychle jsem otevřel oči a podíval se mu do očí. Sladce se usmíval. Zamumlal jsem, tiché promiň a začal se věnovat krajině venku.
Levou ruku jsem si položil na koleno a začal s ní neklidně poklepávat. Za chvíli jsem ucítil, jak se sousedova ruka dostala na tu mojí, jeho prsty se propletli s těmi mými. Nevěřil jsem vlastním očím, přemýšlel jsem, jestli se z jeho sevření vymanit nebo ne, ale jako na popud jsem jeho ruku ještě víc zmáčkl. Projelo mnou příjemné mrazení. Poprvé jsem se na něj pořádně podíval. Jen se na mě mile usmál a zadíval se kamsi do uličky. Zase žádné slovo, žádné vysvětlení, nic.
Teď jsem znovu opřel hlavu, ale tentokrát již vědomě o jeho rameno. Zavřel jsem oči a představoval si, jak se asi jmenuje, kdo je, a po pravdě jsem si představoval i jiné věci. Jeho hlava se opřela o tu moji a políbil mě do vlasů. Znovu mnou projelo to mrazení, to mravenčení. Mé koutky začaly cukat v nevinném úsměvu.
Jak se jen mohlo stát, že kluk, co sedí vedle mě, vlastně ho ani neznám, mě mohl tak dostat? Odčaroval mě jeho úsměv, jeho oči, jeho. Bože ten kluk mě prostě dostal. Trochu jsem si přičichl, jak jsem předpokládal. Jeho kolínská voněla tak moc příjemně, že jsem si jí chtěl zapamatovat do konce života a stále a stále si jí připomínat. Zajímalo by mě, co bude pak, až tenhle autobus zastaví, my vystoupíme a?
Ne, ne, ne, nechtěl jsem nad tím uvažovat, vážně ne. Pro mě existovala jen tahle chvíle, nic víc, nic míň. Nechtěl jsem, aby skončila, jenže bude muset a pak se probudím z toho krásného snu a všechno bude určitě jinak. Teď mě pro změnu po vlasech pohladil a mě po celém těle proběhlo takové to příjemné mrazení.
"Za hodinu budeme na místě." Tak tohle jsem opravdu nepotřeboval slyšet. Hned to dostalo mojí náladu na bod mrazu. Měl jsem sto chutí jít tu stevardku seřvat, ať to otočí a celou cestu ať si zopakujeme znovu a znovu.
"Gerard." Překvapeně jsem zvedl hlavu. Evidentně si taky všiml toho, že už je načase něco prohodit. Díval jsem se do těch nejkrásnějších očí na světě. Světle zelený odstín, který musel být vidět i ve tmě.
"Frank." Donutil jsem můj hlas taky něco říct. Páni, máme po představování. Neproběhlo to tak strašně, jak jsem si představoval ….
"Jedu za prací, kam ty?" snažil se dál navázat rozhovor. Jenže já jsem byl docela nervózní, neměl jsem rád mluvení, nebo takhle, když toho člověka neznám tak je to takové těžší, nevím, co má rád, co si myslí a podobný věci takže zahájit rozhovor je dosti těžké.
"No, popravdě jsem prostě vypadl pryč. Ve škole se mi nic nedařilo, nesnášel jsem to tam, neměl jsem kamarády, prostě nikoho, na kom by mi záleželo a rodina, no ta byla ke všemu netečná. Vůbec si nevšímali toho, co bych chtěl já, vždycky jen co chtěli oni. Tak jsem udělal dost impulzivní rozhodnutí. Přišel domu, pobalil to nejnutnější a teď jsem tady."
V tenhle moment mi až došlo, že jsem mu ve velké stručnosti řekl snad všechno, co mě kdy vadilo. Vlastně toho ani víc nebylo. Nežil jsem nijak úžasným životem, který by stál za to, aby byl odvyprávěný. Gerard se na mě jen díval, z toho jeho pohledu jsem byl docela nervózní. Nikdy jsem neměl moc rád, když mě někdo pozoroval, studoval. Ano to Gerard dělal, studoval mě. Když pak promluvil, trochu jsem se lekl, vůbec jsem to nečekal.
"Já tě chápu, měl jsem podobný osud. Dost brzo jsem odešel od rodiny, nesnášel jsem to tam, matka si nás vůbec nevšímala a otce jsme neměli. Mikeyho, mého brášku, si vzali k výchově prarodiče a já jsem odešel za prací. Teď jsem dostal daleko lepší místo tak se stěhuju."
No aspoň něco máme podobný.
"No, víš Franku, hmm asi nebudeš mít kde bydlet co?" teď to ale poprvé za celý náš rozhovor řekl tak potichu, že na poslední dvě slova jsem snad ani nedejchal, jen abych je zachytil. Vytřeštil jsem na ně oči.
"To se ale nehodí." Vykoktal jsem. Gerard mě pohladil po tváři. "Ale hodí. Sice tě znám chvíli, vlastně ještě před pěti minutami jsem ani nevěděl, jak se jmenuješ, ale přijde mi, že tak to je správně, že jsem tě měl potkat, že to takhle má být. Chápeš mě?"
Byl tak roztomilej, když nevěděl ani pořádně co mluví. Ale chápal jsem dokonale, co mi tady říká. Já na tom byl nějak podobně. Uchvátil mě hned na první pohled. Prostě má v sobě něco, co mě k němu neuvěřitelně přitahovalo. Musel jsem být s ním. Jinak to snad ani nejde.
Musíme být spolu, to jediné jsem stoprocentně věděl. Za tak krátkou chvíli jsem si na něm skoro vypěstoval závislost a při představě, že bych ho už nikdy neviděl? Ne, nechci na to myslet. Tyhle hnusný myšlenky jsem zavrhnul, už se mi nesmí vloudit do hlavy, zakazuji jim to!!!
"Můžu?" opět skoro zašeptal. Teď jsem ale nechápal vůbec co tím myslí. Podíval jsem se na něj a v očích jsem, doufám, měl dost nechápavej výraz. Gerard přiložil ruku na mojí tvář a pomalu si jí přisouval k té své. Políbil mě hrozně něžně. Jako by se snad bál, aby mi něco neudělal. Jeho rty jsou takové sametové. Chutnal po čokoládě. Je to snad ten nejhezčí polibek, jakej jsem kdy dostal.
chacháááááááá to je úžasnýý!žádnej šuplik nebude pokráčko musí bejt!