25. prosince 2008 v 21:44 | Laivine a Jannica
|
Drazí a milí čtenáři, představuje se vám nová cooperation ode mne a od mojí nejlepší kamarádky a majitelky frerardik.blog.cz, Jannici. Povinně se k ní podívejte, díky ní jsem tu, ona mě sem dokopala. Vlastně skutečnost je taková, že jsem se sem hlásila jen proto, že jsme se s Jannicou nemohly dohodnout, na čí blogu to zveřejníme. :)
Franka píšu já (podle obrazu svého)
A Gerarda píše Jannica (též podle obrazu svého)
Jinak, je to jen kravina na zasmátí. Inspirovaly jsme se pořadem stejného názvu. :D Představily jsme si teplého milionáře, který shání manžela. :D
Gerard:
Přicházím k nějakému zámku. Nesu si svůj kufr a zmateně se rozhlížím po ostatních. Všichni máme úplně stejné šance. Je tu spousta pěkných kluků. Pár z nich se mi dost líbí. Ale mě teď zajímá jenom Chris. Kvůli němu jsem totiž tady. Je to milionář a je naprosto dokonalý. Pěkný, sympatický, dokonce bych řekl, že i chytrý. Ale hlavně, hlavně má peníze. Nejsem na tom finančně totiž zrovna nejlíp, takže by neškodilo si trochu přilepšit. Když se objevila takhle soutěž, byl jsem mezi prvníma, kdo se přihlásili. Bude se to i natáčet. Vlastně vyhraje ten, koho si Chris zvolí. A toho potom pojme za manžela. Ještě úplně nevím, jestli chci, samozřejmě se toho můžu i vzdát, pokud se mi nebude líbit. Ale to neudělám. Jen to mi totiž chybí k dokonalému životu. Peníze a láska. A o to tu právě teď jde.
Frankie:
Hm, nějaká chajda. Co na tom, že má tak deset věží? Že před ní stojí ferárko? Je mi to úplně u prdele. Nevím, proč jsem se lezl. Chyba, já jsem se nepřihlásil dobrovolně, byl jsem donucen svou šílenou matkou, kterou nějaký pomatenec udělal ředitelkou firmy, ve které pracuji. Takovou smůlu můžu mít jen já. Takže, pokud se tu neožením, tak mě vyrazí. Hmm. Podíval jsem se znova na moje dočasné obydlí. No, ale jo, těch pár týdnů to snad zvládnu. A navíc, támhle jde několik fakt žhavých chlápků. Ou, páni. Promiň, matko, křivdil jsem ti, tady se mi bude líbit.
Gerard:
Došli jsme do nějaký haly. Pro mě bylo všechno jako ve snu, ani si toho moc nepamatuju. Vím jenom, že na nás mluvil nějaký metrosexuální chlap ze zdejšího personálu a pak jsme všichni obdrželi klíčky od pokoje. Vyšel jsem schody a několikrát někam zabočil, bylo to tu strašně velký, vůbec jsem nevěděl, kam se dát. Nakonec jsem, nejspíš naprostou náhodou, došel až před dveře mého pokoje. Nečekal jsem nic extra, určitě to všechno musí stát strašně moc peněz, ale to, co jsem uviděl, mi doslova vyrazilo dech! Nejprve jsem vstoupil do menší chodbičky, která byla průchozí do obývacího pokoje. Nalevo byly dveře od koupelny. Rozhodl jsem se, že se podívám nejdřív tam. Bylo to dokonalý! Tak prostornou koupelnu jsem ještě neviděl. A úplně skvěle zařízený, nic mi tam nechybělo. Pak jsem konečně vstoupil do obýváku, vyrazilo mi to dech. Nebudu popisovat všechno, co tam bylo, trvalo by to hodiny. Vpravo byly dveře do menší, ale i tak obrovské kuchyně, tu prý ale stejně nebudeme potřebovat. A vlevo jsem spatřil nádherné dveře, které vedly do ještě nádhernější ložnice. Tak velkou postel jsem snad ještě neviděl, tam se budu válet celý dny. Hm, a co všechno se na ní bude dát dělat… Ne, mě zajímá jenom Chris. Vykoukl jsem z okna. Přede mnou se rozprostíral nádherný park! Wow! Tohle je snad nejúžasnější místo na planetě! Začal jsem se štěstím smát a flákl sebou na tu postel. Byla nádherně měkká. Bude to jako delší prázdniny a já si je hodlám maximálně užít!
Frank:
Nějakej pošahanec měl proslov o tom, kde jsme, co jsme, za jakým účelem tu jsme a podobný kecy. Vůbec mě to nezajímalo, tak jsem si prohlížel soutěžící. Jeden by obzvlášť stál za hřích. Ale já se udržím, jde mi přece o toho páprdu. Ožením se s ním, pak nějak udělám, aby mě podvedl, a s radostí se s ním zase rozvedu. U toho shrábnu polovinu majetku. Najednou mi někdo vrazil do rukou klíče. Našel jsem svůj pokoj. No, pokoj. Dobře, svoje mega apartmá. Bylo to snad až moc velké. Do postele bych se vešel tak padesátkrát, do vany tak desetkrát a do trouby tak dvakrát. Ale vařit si tu nebudu, na to zapomeňte. Chvilku jsem se tam jen tak procházel a prohlížel si tu nádheru, ale pak jsem radostně zaječel a skočil jsem do své obří postele.
Gerard:
Pořád jsem chodil skrz tím pokojem, až jsem objevil balkón! No fakt, byl tu! Šlo se do něj skrz kuchyň, proto jsem si toho nevšiml dřív. Vylezl jsem ven a rozhlédl se. Na levé straně stál na nějakém jiném balkóně docela pěkný kluk. Zvedl jsem ruku a on mi s úsměvem taky zamával. Byl fakt hezký, měl delší hnědé vlasy a modré oči. Taky vyšší svalnatou postavu. A ten úsměv… Ne! Mě zajímá přece jenom Chris! Brzy jsem zjistil, že už bych měl jít na večeři. Letmo jsem se kouknul do zrcadla a zjistil, že vypadám strašně, byl jsem celej přeleženej. No, ale to je jedno. Rozcuchaná image je nej. Seběhl jsem schody a něco si pobrukoval. Chvíli mi trvalo najít dveře od jídelny, pak si ale nějaký jiný metrouš všiml, že se rozhlížím, tak mi beze slova ukázal správný směr. Já tam vpadl a hned si všiml, kde sedí moji soupeři. Byl tam totiž rezervovaný obrovský stůl a u něho už většina seděla. Chtěl jsem si zabrat místo vedle toho pěknýho kluka z balkónu, jenže jsem cestou o něco zakopl. No, přesněji řečeno, o NĚKOHO zakopl. "Jee, promiň.." omloval jsem se. "Když ty seš takovej malej, nevšiml jsem si tě…" jo, byl opravdu trpasličí. Ale co mu chybělo k dokonalé postavě, to se našlo na obličeji.
Frank:
"Co si doprdele myslíš? Já nejsem malej, jenom ty seš slepej. Máš koukat, kam šlapeš! Já jsem naprosto normálního vzrůstu, je plno menších lidí než já, a taky o ně nikdo nezakopává, idiote!" zařval jsem na něj. No fakt, nejdřív mě zašlápne a pak mi řekne, že jsem malej. Konečně jsem se pořádně podíval, koho že jsem to právě vyřadil ze seznamu lidí k vojetí. Oh no… Přede mnou stálo nějaké rozcuchané stvoření, které se na mě vystrašeně dívalo s lehce pootevřenou pusou. Co to je? Proč to leze do podobné soutěže, já bych se s tím oženil hned. No fajn, to ne, ale ze seznamu ho rozhodně nevyřazuju. "Promiň, jsem nějak vyjel." Znervózněl jsem a pokusil se o úsměv.
Gerard:
Nejdřív jsem jen tak zaraženě koukal a pak jsem trochu zatřásl hlavou, protože mi něco říkal.
"Eh..to je dobrý.." usmál jsem se. "Nevěděl jsem, že jsi tak háklivý na svou výšku…"
"Já… jenom mě to sere, seš už třetí, kdo mě tenhle tejden zašlápl. Promiň, nějak jsem se neudržel."
"Už jsem řikal, že je to dobrý…" znova jsem se usmál. Pak jsem se rozhlédl a zjistil jsem, že místo vedle toho nádherného vysokého kluka mi už někdo zabral, tak jsem se posadil naproti tomuhle… Jak že se jmenuje?
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ho, když jsem dosedl.
"Frank." Odpověděl a sedl si taky.
"Gerard" s úsměvem jsem přes stůl natáhl ruku a on mi jí stiskl. Pak přišel nějaký chlap a měl proslov, neposlouchal jsem ho. Prohlížel jsem si Franka.
Frank:
Pořád jsem cítil, jak na mě Gerard zírá. Bylo mi to trochu nepříjemné. Tak jsem dělal, že poslouchám toho maníka, ale neposlouchal. Nemohl jsem se na to soustředit. Podíval jsem se po něm a naše oči se střetly. Uhnul. Tohle je fakt vtipný, jsme jak malí. Začal jsem si ho pro změnu prohlížet já. Tentokrát, když jsme se znova setkali pohledem, ani jeden neucukl. Koukal jsem se na něj a trochu se usmál. "Podává se večeře!" zvolal někdo a začaly se nosit tácy s jídlem. Wow, tak to vypadá dobře. Natáhl jsem se po jednom a odklopil víko. Telecí. Druhý ukrýval... vepřové. Už jsem se bál zjistit, co je v tom třetím. No jasně, ryba. Tu nesnáším. Rozhlédl jsem se kolem, jestli tu nejsou nějaké těstoviny, nebo alespoň vegetariánská pizza.
Gerard:
Wow! Všechno to vypadalo strašně dobře a já se nemohl rozhodnout, co si dát. A najednou jsem si všiml, že se Frankie nervózně rozhlíží. Hm, co má za problém?
"Stalo se něco?" zeptal jsem se.
"Nevidíš nějaké jídlo, které nebylo v minulosti naživu?"
"Eh..proč jako?" nechápal jsem.
"Protože jsem vegetarián." Řekl a divně se na mě ušklíbl. To se mi teda vůbec nelíbilo a zamračil jsem se. Drkl jsem do člověka, který seděl vedle mě a řekl mu, ať sem něco pošle. A za chvíli jsem Frankovi postavil nějakej nechutnej salát přímo před nos. Vítězoslavně jsem se na něj usmál.
"Díky." Zamručel nespokojeně.
"Co zas?"
"Nic."
"Máš zase nějakej problém?!" nechápal jsem.
"Nemám!"
Pokrčil jsem rameny a sám se pustil do jídla. On do toho svýho salátu tak rejpal, až to pěkný nebylo. Tvářil se, jakoby to mělo sežrat jeho a ne naopak. Není to třeba anorektik? No, jeho postava tomu rozhodně nenapovídá…
Frank:
Těch pár zvadlých listů plavalo v nějaké břečce. Nesnáším dresinky, je to nechutný. Ale když už mi to Gerard sehnal, bylo mi blbý to odmítnout. Pokusil jsem se do sebe nasoukat jeden list. Fuj, pěkně nechutný. Neudržel jsem se a začal jsem se děsně šklebit. Není tu něco na zapití? Ha, přede mnou něco leží. Čapnul jsem to a nalil to do sebe. Ouha, to nebylo pití, to byl ten dresink. Málem jsem se poblil, ale udržel jsem se. Jen jsem se začal šklebit ještě víc. Kurva!
"Seš v pohodě?" Zeptal se Gerard a divně na mě koukal.
"Naprosto." Odpověděl jsem mu a znova se začal šklebit. To je tak nechutný! Najednou mi někdo do hnát strčil láhev s vodou. "Děkuju!" hýkl jsem z posledních sil a zapil jsem tu pachuť. Když všechna voda zmizela, podíval jsem se na svého zachránce.
Gerard:
Čuměl jsem na to divadlo s mírně pootevřenou pusou a zvedlým obočím. Co to to pako dělá? Že jsem si radši nesedl jinam..
"Franku..?" oslovil jsem ho. "Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč se šklebíš nad salátem, který si chtěl, pak piješ samotnej dresink a málem to po mě prskáš?!"
"Protože nesnáším dresink…"
"Tak proč ho piješ?!" to je debil.
"Kurva, jsem si asi nevšiml, že je to dresink, ne?"
"Seš divnej…" utrousil jsem a dál jsem se věnoval svému jídlu. Přemýšlel jsem o tom a najednou si všiml, že už nemám co jíst. Chvíli jsem tam jenom tak seděl a pořád čuměl na Franka. Byl strašně vtipný. A docela i hezký. Ale kazil to ten dojem, že se pořád jenom divně šklebil.
"Na co tak koukáš?" obořil se na mě.
"Strašně mě fascinuješ…" přiznal jsem se.
"Já vždycky vyvolávám v lidech podivné pocity" řekl a já se musel začít smát.
"To se ani nedivím…" ušklíbl jsem se. "Jo a už asi půjdu.." zvedl jsem se od stolu. "Tak čau."
"Ahoj." Odpověděl a já si odsunul židli. Pak mě ještě něco napadlo.
"Mimochodem.." zamyslel jsem se. "Já bydlim na pokoji 69…"
"Budu tam…" řekl a já se na něj zmateně podíval.
Frank:
Oh shit, co jsem to vykvákl? "Tedá, jako… Že kdybys mě někdy pozval, tak rád příjdu." Gerard se začal svíjet smíchy a ze mě se stalo na okamžik rajče.
"Hele Franku…" smál se a já k němu zvedl oči. "Klidně přijď, jestli chceš, mě to vadit nebude…" ještě se na mě v záchvatu smíchu podíval a pak odešel. To si piš, že přijdu… Usmál jsem se sám pro sebe a naházel do sebe zbytek brambor, nebo co to bylo. Tak tohle bude ještě zajímavé.
Jeeeeeeeeeee, rychle pkráčko...začíná se mi to líbit :-D