13. prosince 2008 v 19:38 | Anett, Payinna
|
Další díl, toto ale trvalo co?
**
Díval jsem se ven z pokoje, nemocničního pokoje. Dali mi nějakej oblbovák, ale přesto tu jsem už asi tejden, prej pro moje vlastní bezpečí.
Jako bych si snad mohl ublížit. To bych přeci neudělal, ne, já bych se jen oprostil od těchto pozemských statků a byl bych s Gerardem, navěky. Jenže všichni kolem mě to pokládali asi za známku sebevražedných sklonů, nechápu.
Hodně často jsem sedával u okna a plakal. Jak mi to mohl udělat? Nechat mě tady? Já jsem si s ním plánoval celý život. To jak společně zestárneme. A co škola? Kdo nás teď vůbec bude učit? Gerard byl dokonalej.
"Pane Iero, čas na vaše prášky." Konečně, jediná věc, co mě drží pohromadě a na kterou se těšim, na mojí každodenní, pravidelnou dávku léků. Vzal jsem si kelímek, vysypal prášky do úst a zapil. Zavřel jsem oči a vnímal, jak prášky pomalu klouzají krkem. Za chvíli jsem už ucítil hřejivý pocit klidu.
"Kdy mě pustíte domů?" zeptal jsem se doktora při ranní vizitě. Ten se podíval do mých papírů a zhluboka se nadechl.
"No prakticky už vás tady držíme zbytečně, jen sme chtěli mít jistotu, že budete v pořádku. Tak zítra byste mohl jít domů…" řekl mi. Zítra? Není to nějak brzo? Ne, že bych se na to necítil, ale tam venku mě čeká jiný svět. Svět bez Gerarda. Jak to bez něj zvládnu?
Samozřejmě, že když mě pustili, už jsem byl předem objednanej k nějakýmu cvokaři, aby na mě dohlížel. Přemýšlel jsem nad tím, jestli tam mám jít. Ale první noc co sem spal doma, se mi zdály strašné noční můry. Třeba mi ten doktor předepíše něco, čím se to zlepší…
Ráno jsem vstal, v ústech jsem měl hrozně vyschlo. Šel jsem se napít, na jeden zátah jsem vypil skoro celou flašku, připadal jsem si jako po flámu a ke všemu mě třeštila šíleně palice. Šel jsem do lékárničky, jestli tam nejsou nějaký prášky na hlavu. Našel jsem nakonec něco, co by mi mohlo poct. Vysypal jsem si do ruky jednu tabletu.
"Bude to vůbec stačit? No nic se nestane, když si vemu dvě." Řekl jsem si sám pro sebe a vysypal si ještě jednu. Dal jsem je do úst a zapil zbytkem vody, co zbyl v lahvi. Po chvíli jsem se cítil zase krásně uvolněně. Podíval jsem se na hodiny, je deset, v jedenáct mám první sezení, nebo jak tomu mám říkat. Šel jsem se umejt a obléci a pak hurá ke cvokaři.
Jedinej důvod proč jsem tam šel, stejně byl ten, že jsem tajně doufal v to, že dostanu nějaký prášky a budu mít klid. S povznesenou náladou jsem se vnesl do čekárny, byla přede mnou jedna holka, celá v černém, pohled zarytý do země. Sestřička si jí po chvíli zavolala, já jsem šel po ní, ale k jinýmu cvokaři.
Seděl za obrovskym stolem. Vzhlédl ke mně a usmál se, asi to mělo bejt pozitivní, ale mě v hlavě furt blikalo jen jedno slovo - prášky.
"Takže pane Iero, copak vás trápí?" zeptal se mě. Taková hloupá otázka. Jako kdyby si to nepřečetl s těch papírů, co mu poslali z nemocnice.
"Umřel mi někdo hodně blízký." odpověděl sem.
"Jak moc vám byla ta osoba blízká?" přišlo mi to jako úplná ztráta času. Takhle se nic nevyřeší, proč mi rovnou nenapíše ty prášky?
"Můj přítel…" a pak to jelo. Ptal se mě na všechno. Na můj stav k Geemu i na mojí rodinu. Řekl sem mu o mých snech a o tom, jak se cítím od té doby, co Gee umřel. Když sem mluvil o tom dni, kdy se to stalo, rozbrečel jsem se. Přišlo mi to hloupý, brečet u nějakého cizího chlapa, ale nešlo tomu zabránit…
"No pane Iero, je vidět že jste psychicky na dně. Předepíšu vám antidepresiva, a budete si je brát, každou noc před spaním, abyste neměl takové pocity úzkosti… Ovšem neberte si víc jak jeden, mohl byste na tom být závislí. Tady máte recept a zase přijďte. Objednejte se u sestřičky." Vzal sem si od něj recept a vyšel z ordinace.
Hned jsem zalezl do první lékárny, co tam byla.
**
Občas jsem uvažoval i nad tím, jestli se ze mě nestal závislák na práškách na uklidnění. Ale vždycky jsem došel k závěru, že to není pravda. Jen jsem potřeboval utéci od reality a proč platit za alkohol, když máte prášky zadarmo?
Moje návštěvy u psychologa sice byly pravidelnými ale jen tehdy, když jsem potřeboval prášky. Začalo mu to bejt už divný, tak mi prášky vyměnil, jenže kdo má doma tiskárnu a je šikovnej tak si může na recept vlastně napsat, co chce.
Do školy jsem stále chodil, ale všechno to bylo tak jiné, když tam už není Gerard, všichni neustále uhýbali pohledem, jako by se snad báli, že mi ublíží. Neustále jsem na chodbách slýchával "to je on, ten co chrápal s tim mrtvim učitelem." Jednou jsem se kvůli tomu i popral, copak nemaj kapku lítosti v těle? On byl dokonalej.
Pomalu jsem na přednášky přestal chodit, proč taky? Život mě už nebavil. Místo toho jsem se víc a víc potuloval po ulici. A tam se to taky vlastně stalo, tam začala moje nová životní kapitola.
um okay je to useknute, ale dufam, ze pokracka sa dockame tentoraz skor:P hmmm mno a co sa tyka tohoto dielu...akosi moc depresnivny a proste chudak frankie a proste oproti tym predoslim castiam...no co uz...som zvedava fakt jak to pojde dalej...