3. prosince 2008 v 13:21 | Zuzu
|
Tak i já přicházím s novým příspěvkem. Napadlo mě to v práci. Teď mám teda trochu skluz, takže doufám, že to psaní stálo za to. Kdyby ne tak mi to řekněte na rovinu a zbavíte se me :-)
Snowy Love
Koukal jsem z okna vyhřáté kanceláře. Vzduchem poletovali sněhové vločky dopadající na chodník jedné z nejdelších ulic ve městě. Vyvolalo to ve mně určitou melancholii. Vzpomněl jsem si, jak rádi jsme se procházeli po parku. V zimě to mělo ještě zvláštní kouzlo. Šli jsme ruku v ruce krajinou, která byla pokrytá bílým pláštěm. Kolem nás byl klid a mír a v nás láska. Při této vzpomínce se mi do očí nahrnuli slzy. Uvědomil jsem si, že jsem v práci a měl bych začít něco dělat, nehledě na to, že kdyby si někdo s kolegů všimnul, jak tu koukám z okna a brečím, definitivně by si o mně mysleli, že nejsem normální. Zahleděl jsem se do počítače, ale dneska jsem se už nedokázal soustředit. Odpočítával jsem každou hodinu, minutu i vteřinu. Konečně se můj čas v práci naplnil a já mohl vyrazit domů. Venku stále padal sníh. Když mi první vločka dopadla na nos, přeběhl mi mráz po zádech.
Jakmile jsem dorazil domů, pověsil jsem kabát na věšák a vešel do obýváku. Na stole jsem našel dopis. "Ahoj Frankie. Sbalil jsem si všechny věci, jak sis přál. Ještě jednou se omlouvám za to, co se stalo. Nikdy toho nepřestanu litovat. Opravdu jsem to nechtěl. Bert po mě prostě vyjel a já jsem nedokázal odporovat. Vždyť víš, že se ještě sem tam napiju a ten den jsem to trochu přehnal. Kdybys mi náhodou někdy odpustil, víš, kde mě najdeš. Miluju tě Gee." V tu chvíli sem si připadal jak strom uprostřed pole při vichřici. Každé slovo z dopisu ve mně vyvolalo vzpomínku na to co jsem na vlastní oči viděl. Dopis jsem vzal a vložil do šuplíku u stolu. Lehnul jsem si na postel a střešním oknem koukal ven. Ani nevím, jak dlouho jsem byl vzhůru. Když už sem mi začaly klížit oči, zhasnul jsem lampičku a usnul.
O měsíc později:
Procházel jsem se jen tak parkem a přemýšlel. Chyběl mi Gerard. Cítil jsem, že moje reakce byla přehnaná. Ale jak mě to mohl udělat? Copak mu se mnou nebylo dobře? Uvědomil jsem si, že i já jsem jednou málem udělal stejnou věc. Tahle myšlenka ve mně vyvolala touhu ho vidět. Vzpoměl jsem si na dopis, který mi nechal v obýváku. "Víš, kde mě najdeš." Co tím myslel? Že by byl u Mikeyho? Ne ne, to bude nějaké jiné místo. V tu chvíli mě to došlo. Vydal jsem se svižnějším krokem k Central Parku. Tam jsme se viděli poprvé. Gerard tam chodil malovat. Trvalo mi asi 20 minut než jsem tam dorazil. Když jsem prošel bránou, jistým krokem jsem vykročil ke kašně uprostřed parku. Srdce mi poskočilo, když jsem ho tam skutečně viděl. Stál zády, lokty opřený o kašnu a koukal do vody, na které byla tenká vrstva ledu. Zastavil jsem se. Co mu vlastně asi řeknu? Vytáhl jsem si cigaretu.
"Promiňte, nemáte zapalovač?" Zeptal jsem se a opřel se o kašnu. Otočil se a udiveně na mě koukal. Sáhl do kapsy a připálil mi. "Děkuji." Odpověděl jsem a prohlédl si ho. Jeho obličej byl možná ještě bledší než normálně, ale jeho oči ve mně stále vyvolávaly ty hřejivé pocity. "Neznáme se? Připomínáte mi někoho, na kom mi velice záleží." Zeptal jsem se. Gerard se pousmál, ale stále nic neříkal. "Přesně na tomhle místě jsem se s tou osobou seznámil. Už je to několik let. Bohužel jsme se nerozešli v dobrém a teď mě to mrzí. Promiňte, ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Frank." Usmál jsem se a natáhl ruku. Gerard se usmál, podal mi svou ruku a představil se. Byl to zvláštní pocit, ale z jeho pohledu jsem poznal, že tohle bude nový začátek. Stáli jsme tam a jen na sebe koukali. Začalo sněžit. Zvedl jsem hlavu a roztáhl ruce. Potom jsem se podíval na Gerarda. Jen tam stál a usmíval se. Udělal jsem krok blíž a objal ho. Nikdo z nás nic neříkal. Nebylo to potřeba…
Pěkná zimní nostalgie při poledni <3