31. prosince 2008 v 11:12 | Payinna
|
Gee:
Myslí to vážně? Opravdu mě miluje! Nikdy sem se necítil šťastnější. Společně sme spolu poobědvali. Kvůli Frankiemu to byl ale jen salát. Je to vegetarián. Nabídnul sem mu, jestli by u mě nechtěl na pár dnů zůstal.
"Jéé to myslíš vážně?" nemohl tomu uvěřit.
"No jasně! Bude to fajn. Budeme spolu třeba celej tejden. Teda pokud chceš?" nechci na něj naléhat. Frankoušek zářil radostí.
"To víš, že chci! Dojedu si pro věci. Zítra mě tady máš hned brzo ráno!" byl z toho nadšenej. "Ale no tak Fee. Dyť je to jen společný zbytek týdne." byl sem s toho dojatý. "Ne! Je to děsně důležitý. Teda pro mě!" nikdy sem ho neviděl šťastnějšího. Tomu udělala taková prkotina takovou radost? Ale i já sem s toho strašně happy. Večer sem se s Frankem rozloučil. Jel si domů pro věci, aby mohl být už brzo ráno u mě.
"Tak zatím ahoj zlatíčko." políbil mě.
"Miluju Tě." řekl mi a odešel. Zavřel sem za ním dveře a musel si samou radostí zatancovat vítěznej taneček. Nedočkavostí sem nemohl ani usnout....
Ráno sem kvůli němu vstával už v sedm ráno! To je na mě hodně brzo. Osprchoval sem se, udělal si snídani. Všechno jako dělám každý ráno. Ale kvůli návštěvě Franka sem si převlíknul postel. Bylo devět hodin pryč a on nikde. Bůh ví, kdy u něj začíná ráno. Půl jedenáctá. Každej se někdy opozdí. Dvanáct. Začínám bejt dost netrpělivej.
Zkouším mu volat. Je buď nedostupný, nebo mi to pro jistotu nebere. Co se stalo? Má mi dát snad vědět, že nepřijde. Ve tři hodiny sem ztratil všechny naděje, že se tady ještě ukáže. Hajzl! Celej zbytek odpoledne a vlastně dne sem se zavřel doma a vrátil se ke své oblíbený činnosti. Litovat sám sebe.
Volal mi Mikey. Prej jak se mám? Jak se asi můžu mít, když už tři dny trčím doma a brečim?! Mělo mi bejt hned jasný, že mě nechá. Jepha mi taky říkal, že mě miluju, že bude navždy semnou. Kecy!! Všichni mi jenom lžou. Sem všem ukradenej. Jak myslej! Už je nebudu dál otravovat. Prokážu jim to laskavost a zbavím je toho problému. Mě! Už sem tu zase. Dívám se do zrcadla v koupelně. Ani brečet už nemůžu.
"Sbohem Gerarde..." rozloučil sem se sám se sebou. Žiletka. Moje jediná věrná kamarádka. Stačí pár říznutí. Tolik krve sem nečekal. Padám na zem....
"Gerarde! No tak Gee." otevírám oči. Zase to děsný bílý světlo. Zachránily mě! Nade mnou stojí Mikey. Jeho tvář vypadá utrápeně.
"Gee....proč?!" ptá se mě. Musím mu to říct.
"Mikey zase, zase sem naletěl. Nechal mě." rozbrečel sem se. Mikey mě chytil za ruku. "Ale Gee. Za to ti žádnej kluk nestojí." utěšoval mě.
"Mikey on...on mi říkal, že mě miluju. Že budeme spolu. A pak už nepřišel." stěžoval sem si mu.
"Ale Gerarde! Přece se nemůžeš pokaždé složit jako dětsko! Chovej se trochu jako chlap!" domlouval mi.
"Na tohle fakt nemám náladu. Vypadni Mikey!!" vyhodil sem ho. Sakra co vždycky udělám špatně, že mě pokaždé zachráněn? To není fér!
Frankie:
Tak moc sem se těšil na Geeho. Jenže ráno u mě zazvonil telefon. "Frankie zlatíčko?" do telefonu mi vzlykala máma.
"Dědeček umřel...." ale ne. Můj jedinej dědeček. Musel sem odjet k mámě. Jenže sem zapomněl zavolat Geemu, že k němu nepřijdu. Když sem k němu po třech dnech přišel nabyl doma. Co se stalo? Zvonil sem tam jak debil asi půl hodiny.
"Jestli hledáte pana Waye tak ten je v nemocnici." řekla mi jeho sousedka.
"Prosím? V nemocnici? A proč?" ptal sem se jí.
"Tak to já nevim. Přijela si pro něj záchranka. Nic víc mi jeho bratr neřekl." v nemocnici?! To snad ne! Snad se mu nestalo nic vážného. Naštěstí je v Belleville jen jedna nemocnice.
"Dobrý den já hledám Gerarda Waye." řekl sem osobě, která seděla dole na recepci. "Ano pan Way u nás leží. Jste jeho příbuzný?" Ježíši proč ke všemu potřebuju příbuzný? "Ne já....já sem jeho kamarád." co jiného jí mám říct.
"Pan Way je ještě pořád v bezvědomí. Takže zatím naschle." ta baba mě vyhodila. Další den sem přišel znova. Zase mě tam nepustila. O co jí pořád de? Ani mi nechce říct jak je Gee na tom! Konečně mě tam pustily!! Byla tam nějaká jiná sestřička. Mladší.
Otevřel sem dveře Gerardova pokoje.Ležel na posteli a díval se do stropu.
"Gee?" leknutím sebou trhnul.
"Co ty tady děláš?" díval se na mě nenávistným pohledem.
"Přišel sem se na tebe podívat." přišel sem k němu blíž a sednul si na židli u postele.
"Já se ale nechci dívat na tebe! Stejně za všechno můžeš ty!!" byl dost nasranej. Ani se mu nedivim.
"Ach Gee. Já se moc omlouvám.Umřel mi dědeček. Nemohl sem přijít." začal sem mu vysvětlovat.
"To sou jenom výmluvy! Klidně to řekni, že semnou končíš. Že už mě nechceš! Si stejnej jako Jepha! Nech mě už bejt!!" křičel na mě. při jeho slovech mi vyhrkly slzy do očí. Ať tohle neříká.
"Gee nemůžu tě nechat. To prostě nejde. Neříkej, že tě nechci! Moc tě chci Gee! Miluju Tě a chci bejt s tebou!" domlouval sem mu. Gerard mě ale nenávistně probodával pohledem. To sem mu tak moc ublížil? Nevěděl sem, že je tak citlivej.
"Nic mi neříkej! Nechci nic slyšet. Jdi pryč!!"
"Do prdele Gerarde!!! Poslouchej mě! Už sem ti vysvětlil, proč sem nepřišel. Měl sem ti dát vedět, že nepřijdu. Omlouvám se, že sem ti tak ublížil. Miluju Tě a už tě nikdy neopustím." tak dojemnou řeč sem ještě neřek. Sem se na sebe hrdej. Gerard na mě užasle koukal. Že by to na něj zapůsobilo?
"Frankie? Už mě nikdy neopouštěj!" řekl mi a z očí se mu kutálely slzy. Chytl sem ho za ruku a pevně ji stisknul.
"Neboj se Gee. Nikdy tě neopustím. Sem s tebou."
KONEC
juuuva pěkný mots (poprvý co sem řekla mots a ne moc xD)