close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I'm with you I.

31. prosince 2008 v 11:00 | Payinna |  Frerard -> I'm with you
Gerard:

Zase na to zapomněli, jako vždycky. Jako bych vůbec neexistoval. Brácha je někde s Alic a rodiče? Ani nevim kde sou. Podíval sem se do zrcadla.


"Všechno nejlepší Gerarde." popřál sem sám sobě. Oči sem měl rudý od pláče. Dneska je mi 26 a už to sou druhý narozeniny, na který si nikdo nevzpomněl. Dokavad' sem chodil s Jephou, slavil sem každý narozeniny. Jenže ten už je pryč. Dva roky. Jednou si sbalil věci a beze slova odešel. To od něj byla podpásovka. Všechno bylo přece tak dokonalý. Miloval sem ho. Tak proč odešel?.....

Je toho na mě nějak moc. Tohle už prostě nemůžu zvládnout. Sem sám. A vždycky budu. Prostě konec, končim tady!!! Otevřel sem skřínku v koupelně. Prášky na spaní. Ve větší dávce by měly způsobit smrt. Celá krabička snad zabere. Doufám. Spolykal sem všechno co tam bylo. Sednul sem si do kouta a čekal co se bude dít. Křeče! Prudká bolest se prohnala celým mým tělem. Ať už je po všem. Prosím. Je to tady. Oči se mi zavírají. Padám do tmy. Konečně. Přesně takhle sem si to představoval. Ted' už bude všechno dobrý.....


Otevřel sem oči. Všude kolem je bílo. To světlo mě pálilo v očích. Přece sem se nemohl dostat do nebe. Já přece ne!!! Párkrát sem zamrkal. Co je to za divnej zvuk? Protivný pípání. Ležím v pokoji a kolem mě je hafo přístrojů. Rozhlídnu se kolem. Dveře, okno, čtyři stěny. Pokoj. Nemocnice. Ne, oni mě zachránili! Proč? Já přece nechtěl. Kde je takovej ten přístroj s tlačítkem? Výborně, tady je. Zmáčknul sem ho a držel ho tak dlouho, dokavad' někdo nepřišel. Do pokoje vešla starší zdravotní sestřička.

"Áááá pan Way! Už jste se konečně probudil." řekla mi hned co otevřela dveře. Přišla k mojí posteli a začala kontrolovat ty pořád pípající věci. Sáhla mi na čelo!! Co to dělá? Jestli toho nenechá udám jí za sexuální obtěžování.

"Teplotu nemáte. Za pár dní by sme vás měli pustit domů." řekla mi s úsměvem a odešla. Cože? To bylo všechno? Proč mi nikdo nic neřekne?
Odpoledne konečně přišel doktor.


"Co se stalo?" zeptal se ho jen co otevřel dveře.

"Nejdřív se uklidněte pane Way. Všechno vám vysvětlím." sednul si na židli u mojí postele a chvíli mlčel. "Přivezli vás před čtyřmi dny. Předávkoval jste se práškama na spaní. Byl jste celou dobu v komatu. Naštěstí jsme vás s toho dostali." naštěstí?

"Já se vás o to neprosil. Kdo mě našel? Kdo mi to překazil?" mluvil sem dost nahlas. Doktor se zhluboka nadechl.

"Váš bratr. Přišel vás nejspíš navštívit a našel vás v koupelně. Rychle zavolal záchranku a převezli vás sem." vysvětlil mi. Tak Mikey je ten narušitel! Co se do toho zase sere?! Já o jeho pomoc nestojím.

"Zítra by jsme vás mohly pustit. Všechny testy máte v naprostým pořádku. Budete ale muset docházet na sezení s psychologem." ne!!!

"Žádného cvokaře nepotřebuji. Sem v naprostém pořádku!!" to už sem křičel. Doktor se zvednul a odešel. Musim pro něj bejt jen další beznadějnej případ.

Druhej den si pro mě přišel Mikey. Skoro vůbec se mnou nemluvil. Byl sem mu za to vděčnej. Stejně bych mu nic neřek. Dovezl mě domů.

"Ehw Gee?" promluvil poprvý po dlouhý době ticha Mikey. Seděli sme u mě v obýváků a hloupě se na sebe dívali. "Já no... s Alic na pár dní odjedem z města." žádná novinka.


"Víš, aby si tady nebyl sám tak sem ti najal někoho, aby za tebou chodil a pomáhal ti."


"Cože si udělal? Si normální?" vyjel sem na něj. "Hela já to myslel dobře! Nechci aby se ti něco stalo až tady nebudu!!" obhajoval se.


"No jistě! Ted' máš starost, ale kde si byl ,když sem měl narozeniny? S Alic! Já ti to povím" cejtil sem se hrozně uraženej.

"Hele už s tim nic neuděláš. Zítra přijde. Jo a Gee? Nezapomeň jít za tím psychologem." co se vůbec stará? Stejně je mu to jedno!!

Večer sem trávil sám. Napadlo mě, jestli bych si třeba neměl pustit plyn. Bylo by to vysvobození. Nakonec sem se rozhodnul jít si lehnout a tyhle pochmurný myšlenky zaspat. V deset ráno mě vzbudil zvonek. Ježiši co je to za kreténa takhle po ránu!? Někdo držel prst na zvonku dokavad' sem neotevřel dveře. Před nima stál nějakej kluk.

"Co je?" zeptal sem se ho rozespale. "Já no...sem Frank Iero. Ty si Gerard Way?" zeptal se mě.

"Jo! Tak co chceš?" bylo mi docela nepříjemný stát ve dveřích jen v trenkách. Na to, že je jaro je trochu zima.

"No tvůj brácha mě najel. Myslel sem, že ti řekl že přijdu." aha tak to byla ta pomoc o který mluvil.

"Jo tak....no pojď' dál." pozval sem ho. Vešel dovnitř a sundal si kapucu. Páni zvláštnější vlasy sem nikdy neviděl. Černo-červeno-blonďatý. Zvláštní. Frank se na mě podíval. Jepha!!! Je mu neuvěřitelně podobnej. Škoda, že to neni on.

Frankie:

Včera u mě byla Nicol. Nějakej kluk jí nabídnul, aby se mu starala o bráchu, přijala to. Jenže jí do toho na poslední chvíli vlezlo. Požádala mě , jestli bych tam nemoh zajít místo ní. Proč to nevzít. Dostanu za to peníze. Dala mi adresu a já ráno vyrazil. Měl sem tam bejt v deset. Zazvonil sem. Nic.


Držel sem prst na zvonku. No výborně, konečně se otevřely dveře. Čelist mi spadla dolů. Čekal sem nějakého starého protivného dědka, ale to ne. Byl to mladej kluk, jen o pár let starší než já. Byl neuvěřitelně nádhernej. Sotva sem ze sebe dostel jak se jmenuju a co chci. Pozval mě dál. Vevnitř bylo dost šero a tmavej nábytek. Ale bylo tu teplo. Sundal sem si kapucu. Gerard na mě nevěřícně koukal.


"Co je?" zeptal sem se. Vzpamatoval se.

"Já no..ehw nic. Dobrý." řekl mi a přestal na mě civět. Škoda, líbilo se mi to. Ještě pořád sem stáli v chodbě a trapně mlčeli.

"No tak s čím potřebuješ pomoc?" promluvil sem do ticha. Gerard se tvářil udiveně.


"Já nevim, sem samostatnej. To jen brácha to hrotí. Myslí si, že potřebuju hlídat." postěžoval si mi. No nevypadal zrovna jako velkej kluk.

"A proč by si měl potřebovat hlídat?" byl sem zvědavej. Gerard se zamyslel. "Hele si tady od toho, aby si mi pomáhal. Aby si mi dělal společnost!!" společnost? V tu chvíli mě napadly různý nápady jak si tenhle výraz vyložit.


"Ale ne. Tak sem to nemyslel." všimnul si mého docela vyděšeného výrazu.


"Nechceš si sednout?" zeptal se mě. Přikývnul sem. Zavedl mě do obýváku. Žaluzie byly stažený dolů a ještě přes ně byly zatažený závěsy. Bylo to tady takový útulný. Líbilo se mi tady. Sednul sem si na sedačku, jak jinak než černou. Tázavě sem se podíval na Gerarda.

"Nechceš něco k pití?" stál v obýváku a tvářil se docela divně. "Jo, dík." zašel do kuchyně. Hned se ale vrátil.

"No, teda já tady nemám nic k pití. Nějakou dobu sem tady nebyl tak tady nemám ani pití ani jídlo." přiznal se mi.


"Tak fajn. Tak dojdeme nakoupit." napadlo mě. Gerard se ale zatvářil trochu znechuceně.


"Jenže to bych se musel obléct, učesat, nalíčit a to chvíli trvá." nalíčit? On se líčí? Jupí nejsem jedinej kdo je divnej.

"Tak já tady počkám. Pustim si televizi a ty se jdi obléct." poručil sem mu. Gerard se nechtěně otočil a šel se nahoru obléct. Pustil sem si televizi. Ale vůbec sem jí nevnímal. Sakra ten Gerard je ale zajímavej člověk. Něco se mi na něm líbilo.

Opravdu mu to trvalo strašně dlouho. Ale vyplatilo se čekat. Když se vrátil dolů způsobil mi ještě větší šok než poprvý. Vypadal úžasně. Byl celej v černym. Upnutý kalhoty mu skvěle obepínaly zadek. Černý triko zvýraznilo jeho dokonalou postavu. Vše doplnila černá kožená bundička. Černý vlasy měl sčesaný do obličeje. Oči měl podlíčený černě. Prostě dokonalej. Byl sem z něj úplně hotovej.

"Tak můžeme jít?" Gerard se na mě usmál. To bylo poprvý co sem na jeho tváři viděl úsměv!! A nehorázně mu to slušelo.

Vyšli sme do chladného jarního dopoledne. Na ulici moc lidí nebylo. Někdo byl v práci a většina dětí byla ve škole. Jen ty otravní důchodci bylo všude. Nastoupili sem do autobusu, kterej byl plnej kopřiv(důchodců). Na další zastávce se vedle nás nacpala nějaká baba. Gerard do ní omylem strčil.


"Co si to dovolujete mladíku? Úcta ke starším vám ni neříká?" vyjela na něj. Gerard se tvářil zaraženě. Tyhle lidi nechápu. Proč jí nic neřekne? "Víte madam, kdyby jste neměla tašku velkou jak kráva, nikdo by do vás nestrkal. Jenže vy důchodci ste prostě neponaučitelný." zastal sem se ho. Důchodkyně mě sjela uraženým pohledem a zmlkla. Gerard na mě obdivuhodně koukal.

"Takhle na to musíš. Musíš bejt stejnej jako oni. Jinak ti nedaj pokoj." poučil sem ho. "Příště si to budu pamatovat." řek mi Gerard nevěřícně.


"No to bych to radil. Přece po sobě nenecháš šlapat od nějakýho důchodce."


"Jenže já si neumim otevřít jen tak na někoho hubu. To mi prostě nejde. Asi sem moc měkej." řek mi smutně. Povzbudivě sem ho poplácal po rameni. Zachvěl se. To snad neni možný. Já se ho přece jen dotknul. Jenže i mnou projelo něco jako elektrický impuls. Co se to děje? Usmál sem se na něj.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 petí petí | Web | 17. ledna 2009 v 22:12 | Reagovat

:) hned zejtra půjdu na další den...úplně to vidim...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama