7. kapitola
Ráno sem se probudil a měl sem všechno dokonale vymyšlený. Nejdřív sem zavolal do práce. Tam už mě nikdo neuvidí. Pak Mikeymu. Všechno sem mu řek a on mi slíbil, že mi se vším pomůže. Nakonec sem si zařídil ještě pár věcí a v půl třetí sem čekal na autobusovým nádraží. Frankie na mě tak divoce koukal, když mě tam viděl stát.
"Gee? Co ty tady?" divil se. "Čekám na tebe." pověděl sem.
"A co ta velká taška?" ukázal na zem. "No víš, já sem o všem přemýšlel. Tady už mě nic nečeká. Je mi pětadvacet a nic sem nedokázal. Žil sem jen v minulosti. Jen já a Bert. Jenže pak sem potkal tebe. No a tak pojedu s tebou. Dohodnul sem se s bráchou, že můžeme bejt nějak čas u něj." Pověděl jsem mu.
Řek bych, že se trochu usmál.
"To myslíš vážně?" nemohl tomu uvěřit.
"Jo myslim. Prostě chci bejt s tebou." on se ted' fakt usmál. Radostí mi skočil kolem krku.
"Miluju Tě Gee..." řek mi s tváří zabořenou do mého krku.
"Cože?" myslel sem si, že špatně slyšim. I on se tvářil trošku překvapeně.
"Já no...ehw...měli by sme jít. Nebo si nesedneme." snažil se to nějak zakecat. Sedli sme si úplně dozadu. Objal sem Feeho kolem ramen. On si položil hlavu na mou hrud'. V hlavě mi pořád dokola zněla ta věta:
"Miluju Tě Gee..." myslel to vážně? Sakra moc bych si přál, aby to byla pravda. Tak proč mi to neřekne znova? Čeho se bojí?
Cesta byla nekonečná. Byl sem neustále ponořený do svých myšlenek. Přemýšlel sem o mě. Poprvé odjíždim z Belleville na hodně dlouhou dobu. Opouštím Berta. Přemýšlel sem o Frankovi. Úplně mi změnil život. Ani sem se tomu nebránil. Přemýšlel sem o Mikeym. Jaký to zase bude žít s bráchou a Alic?
Začal sem trochu přemýšlet nad tím jestli sem se trochu neunáhlil. Co když to s Frankiem nevyjde? Pak zase budu sám. Podíval sem se na Franka. Zvednul ke mě oči. Srdce se mi rozbušilo. Dech se mi zatajil. Hlava se mi zatočila. To ta jeho oči. Pak se na mě usmál.
Mě začalo polívat horko. Ten jeho usměv. Vždycky mě dokonale odzbrojí. Pocítil sem zvláštní tlak v kolenou. Možná, že kdybych stál tak by se mi podlomily. Neunáhlil sem se. Udělal sem určitě správnou věc, že sem s ním odjel. Sklonil sem se k němu. Lehce sem ho políbil na rty. Ale ticho mezi náma nepřestalo. Asi sem byli oba dva ještě překvapený mým rozhodnutím. Ale já toho nelitoval.
Když sme projížděli New Yorkem všechno ve mě najednou ztěžklo. Kurva co tady vůbec dělám? Do tohohle města já se nehodim. Dyt' se tady určitě ztratím. Svojí obavu z toho, že se ztratim sem sdělil Frankiemu.
"Neboj. Budu chodit všude s tebou. Dám na tebe pozor." ujišťoval mě, když mě táhnul za ruku ven z busu. Byl děsně nadšenej, že je konečně svobodnej. Očima sem hledal Mikeyho. Pak sem si ho všimnul. Stál dál od ostatních a koukal do země.
"Ahoj Mikey!" pozdravil sem ho, když sme k němu přišli.
Nejdřív sjel pohledem mě a pak Frankieho.
"Ahoj." nic víc? Co se děje? "No Mikey tohle je Frank. Frankie tohle je můj bráška Mikey." představil sem je. Když si potřásli rukama napětí trochu opadlo. Mikey nás pomalu vedl k nim domů. Všechny ty ulice se mi zdáli stejný. Jak se v nich mám vyznat?
"Mikey? proč nejedeme autem?" zeptal se ho Frankie. Brácha vypadl trochu rozpačitě.
"Ty sis ještě neudělal řidičák?" divil sem se. "No...ještě ne. Ale tady to stejně nemá cenu." to je celej on. Radši bude jezdit sockou než ve vlastnim. Jeho byt byl docela daleko. Myslel sem, že mi upadnou nohy. Asi po půl hodině sme stáli před domem v docela klidný čtvrti.
"Bydlíme hned v přízemí, takže to je fajn." pověděl nám Mikey.
to je fajn.. mě by upadly nohy xD