5. kapitola
Prostě mě opustil. Sednul sem si v obýváku na sedačku. Neni to tak dlouho co sme tady leželi a objímali se, líbali se. Sakra proč odešel? Myslel sem si, že ke mě cítí něco víc. Jako já k němu. Ale to sem se nejspíš splet. Normálně mě využil. Jen sem ho utišil, obejmul, byl sem s ním, zahrnul ho láskou.
I když jen na jednu noc. Jenže já to tak nebral. Myslel sem si, že mě má rád. Panebože já sem takovej idiot! Jak sem si tohle moh vůbec myslet. Do hajzlu vždyť' já kvůli němu brečim. Já ho mám asi vážně rád. Opřel sem se, zaklonil hlavu a pevně zavřel oči. V těhle okamžicích se mi vždycky vybavil Bert. Jeho modré oči, milý usměv. Ale dnes ne. Velké hnědozelené oči.
Andělsky nádherná tvář. Neodolatelný usměv. Kurva Franku!!! Proč si mě najednou opustil? Určitě k tomu měl nějakej vážnej důvod. A já ho prostě musim vědět!!! Došel sem do ložnice a teple se oblíknul. Přece venku nezmrznu.
Vyšel sem před dům. No jo. Ale kde ho mám hledat? pak sem se v duchu usmál. No jasně. Na hřbitově. Šel sem pomalým krokem a rozmýšlel se, co mu vlastně řeknu? Když mě opustil tak je dost možný, že už mě nebude chtít vidět. Bože!!!! Co mám dělat? Co mám dělat....Zahnul sem k prvnímu obchodu, kterej sem měl po cestě. Chodil sem mezi regály a hledal vhodný lék pro mě. Hmmm volba prej padla na vodku. Jako vždycky.
Koupil sem si rovnou dvě. Sem na vodku už zvyklej. Zaplatil sem a zase vyšel do toho hnusnýho počasí. Nesnášim říjen. Je pořád jenom ošklivo. Otevřel sem si jednu láhev. Pořádně sem se napil. Ani sem se neoklepal. Jak sem říkal, už sem na to zvyklej. Napil sem se ještě a ještě víc. Fuj!! Je to fakt hnusný. Jenže tímhle tempem sem tu jednu flašku měl v sobě a to sem nedošel ani k tomu zkurvenýmu hřbitovu. Sakra kdo dělal ty uličky? Sou fakt děsně úzký. Tak kde že to bejvá ten Frankie.
Prošel sem celej hřbitov ale on nikde. Hajzl!!! Sednul sem si na "mojí" lavičku. Ze žalu sem byl donucen otevřít i tu druhou flašku. Během chvilky sem měl ten úžasnej pocit alkoholového opojení. Když sem zavřel oči svět se semnou celej točil. A když sem je otevřel zářil v milionu barvičkách. Ale užíval sem si to sám. Bez Berta. Vím, že mě nechtěl opustit, ale stejně je pryč. Bez Mikeyho. Jako starší brácha sem nejspíš zklamal a tak se radši odstěhoval za Aliciou. Bez rodičů, ale ty já nepotřebuji. Bez Franka.
Ten mě opustil aniž by mi řekl proč. A to mě kurva sere ze všeho nejvíc. To kvůli němu sem tak nešťastnej. Pokusil sem se zvednout z lavičky. Do hajzlu světe! Můžeš se přestat točit?! S námahou se mi podařilo udržet se na nohou. Při prvním pokusu o chůzi sem se divoce zavrávoral. Do prdele!!! Tak fajn. Znova a pomalejc. Udělal sem jeden krok. Dobrý. Druhej, třetí, čtvrtej. A pak ta děsná rána do hlavy....
Probral sem se. Ležel sem v posteli a děsně mě bolela hlava. Kurva mě je tak zle. Přísahám bohu, že už nikdy nebudu pít. Do prdele dyt' to je můj pokoj. Moje postel, peřina. A křeslo ve kterym někdo spí. Malá postava je schoulená v křesle. Je přikrytá dekou z pod které vykukují potetované ruce. Ale ne...
"Franku?!" řekl sem hlasitě. Okamžitě se probral.
"Gerarde! Do hajzlu co ti bylo?" sednul si vedle mě na postel. Podíval sem se na něj. Je božskej. "Co tady děláš?" zeptal sem se ho.
"Našel sem tě na hřbitově jak ležíš na zemi. Tak sem tě nějak dostal k tobě domů a ....čekal dokavad' se neprobereš." pověděl mi. Já sem na něj tak nasranej.
"Hmm dík a ted' vypadni." poručil sem mu. Vyvalil na mě ty jeho užasný oči.
"Cože? A...a proč?" nechápal. Nevesele sem se usmál.
"Proč? Proč! Kurva Franku! Ráno se probudim a ty nikde. Žádnej vzkaz, nic! Prostě si mě nechal! Proto! V-y-p-a-d-n-i!!!!" zařval sem na něj.
Smutně se na mě podíval.
"To myslíš vážně?"
"Jo!" řek sem bez rozmyslu. Jen kývnul hlavou. Vstal a odešel. Jen co se za nim zabouchly dveře přemohl mě děsnej smutek. Je to ještě horší než předtím. Vždyt' měl možnost mi to všechno vysvětlit. Mohli sme ted' bejt tady a spolu. Ale to ne. On se sebere a odejde. Odejde? Kurva vždyť já ho vyhodil! Nenechal sem ho, aby mi to vysvětlil.
Nenechal sem ho mluvit. Byl sem na něj zlej. Vyhodil sem ho. Tak smutně se na mě díval. Dyt' on se o mě nejspíš bál. Zůstal tady semnou celej den. Nejspíš se o mě staral a co sem udělal já? Posral sem to! Do hajzlu.
"Do hajzlu!!!" zařval sem přes celej pokoj. Tohle musim nějak urovnat. Vylítnul sem z pokoje a pospíchal do obýváku. Neodešel...Seděl v křesle, hlavu zabořenou do dlaní a potichu vzlykal. Panebože on pláče!!
Kleknul sem si před něj a obejmul.
"Ach Frankie, prosím neplač. Já...já nechtěl sem tě vyhodit. Nemyslel sem to tak. Byl sem rozčílený tím, že si mě opustil. Vůbec sem nepřemýšlel." začal sem se ospravedlňovat. On jen tiše plakal. "
No tak. Řekni něco. Řvi na mě. Máš na to plný právo." mluvil sem na něj. Frankie zvedl hlavu a podíval se na mě. "To spíš ty by si mě řvát na mě." pověděl mi. Podíval se mi do očí. Byli plný slz a ještě něčeho jiného. Strach a zoufalství?
"Já a proč?" divil sem se. Frankie se zase rozplakal.
"Fee...prosím...řekni mi co se stalo." prosil sem ho. Frank se postavil a otřel si slzy.
"Gee....já ti nechci ublížit. A...asi bude lepší, když půjdu. Prostě ti zmizím ze života." řekl mi. Co to zase mele? Chytil sem ho za ruku, když se ke mě otáčel zády.
"Ne!! Řekni mi o co jde!! Prosim..." požádal sem ho znovu.
"Víš to jistě. Nebude se ti to líbit."
Jejky