2. kapitola
Doma mě čekal jen prázdnej byt a ohlušující ticho. Takhle je to vždycky, když přijdu domů. Hodil sem batoh do rohu u dveří. Rozhlídnul sem se po obýváku. Je to tu tak moc prázdný. Šouravým krokem sem došel do kuchyně. Z ledničky sem vyndal zbytek pizzy a hodil sem jí do mikrovlnky. Poslední dobou se stravuji tak všelijak. Sednul sem si na pohovku. Rozsvítil sem lampičku. Okamžitě osvítila Bertovu fotku.
Tu sem fotil já sám. Měli sme spolu takový menší výročí. Byli sme spolu zrovna měsíc. Lehnul sem si. Očima hypnotizoval fotku. Zase mě začaly pálit slzy v očích. Radši sem je zavřel. Začal sem vzpomínat na Berta. Na naše společný chvilky. Kdo to je? Z paměti mi vyplula nějaká jiná tvář. Nádherný oči. Sladký úsměv. Franku co tady děláš?! Bylo to poprvý od tý doby co Bert umřel, kdy sem usnul a myslel na někoho jiného než na něj.
Ráno mě probudil hnusnej zvuk budíku. Pět ráno. Opět sem se podíval na Berta. Vzal sem jeho fotku do rukou a políbil jí.
Je to můj rituál. Pak teprve jdu do koupelny. Dneska sem se ale šel nejdřív podívat z okna. Lilo jak z konve. Má cenu dneska někam jít? Seru na to. Zavolal sem do práce. Zase budou mít určitě keci, ale kašlu na to.
Je to můj rituál. Pak teprve jdu do koupelny. Dneska sem se ale šel nejdřív podívat z okna. Lilo jak z konve. Má cenu dneska někam jít? Seru na to. Zavolal sem do práce. Zase budou mít určitě keci, ale kašlu na to.
Stejně mě vyhoděj. Zavřel sem se v pokoji a nahlas si pustil Iron Maiden, dal sem se do kreslení svýho komiksu. Asi po hodině mi došla inspirace. Jenže co budu dělat v sedm ráno? Podíval sem se na Berta, jeho fotky mám skoro všude. Nebylo co řešit. Oblíknul sem se, jak jinak než do černého.
Vyšel sem z domu. Okamžitě sem byl promoklý až na kost. Ten déšť' byl nepříjemnej. Podzim. Šel sem kolem květinářství. Koupil sem jednu rudou růži. Ty měl Bert vždycky rád. Došel sem ke hřbitovu. Zase mě přepadl obvyklý pocit samoty. Takhle se cítím od tý doby co umřel. Šustění listí nebylo slyšet.
Kapky, které dopadaly na listí ho přehlučely. Došel sem k hrobu. Položil sem na něj růži. Chvíli sem tam stál a díval se jak dešťové kapky stékají po Bertově fotce. Zase mi začaly téct slzy. Z mého smutku mě vytrhlo zakašlání. Docela sem se lek. Rozhlídnul sem se po hřbitově. Sem tady sám. Zase kašel. Co to je? Podíval sem se do vedlejší uličky. U jednoho z hrobů seděla schoulená postava.
"Franku?" okamžitě mě napadlo. Zvednul hlavu. Klepal se zimou.
"A-ahoj Ge-e." zadrkotal. Automaticky sem sundal bundu a přikryl ho. Je mu to stejně k hovnu, ale snaha se cení. "Děkuju." špitnul.
Pomohl sem mu na nohy. Celej se klepal. Obejmul sem ho kolem ramen, abych ho alespoň trochu zahřál. Dovedl sem ho k lavičce. Stejně sme oba úplně promoklý, tak nám mokrá lavička nevadí.
"Co tady děláš?" zeptal sem se ho, když sme si sedli. "A co ta-tady děláš t-ty." proč vždycky na otázku odpovídá otázkou?
"Byl jsem sem dát kytku. No a teď ty!" byl sem zvědavej. Frank sklopil oči. Mlčel.
"No tak. Já ti to taky řekl." pobízel sem ho.
"Byl....jsem tady za mámou." řekl potichu. Ta paní je jeho maminka.
"Ach...to je mi líto. No já sem tady kvůli bývalému příteli. On...je mrtvý." byl sem k němu upřímný jako on ke mě.
Frank se nevesele usmál.
"Je mi zima." poznamenal. "Tak půjdeme někam do tepla." navrhnul sem mu.
"Hmm. Proč ne." mlčky sme prošli hřbitovní bránou. Zaběhli sme do první kavárny, kterou sme potkali.
"Tak co si dáš?" zeptal sem se ho. Frank se začervenal.
"Nic. Já...nemám peníze." zrudnul jako rajčátko.
"To je dobrý. Zvu tě!" to na něj bylo asi moc. Zvednul se. "Ne. Já už půjdu. Nechci tě otravovat." co blbne?
"Počkej. Zůstaň tady! Zvu tě jako kamaráda." přemlouval sem ho. Na chvíli se zamyslel, ale pak si šel sednout zpátky. Objednal sem dvakrát čokoládu. Pozoroval sem ho jak jí opatrně upíjí. Byla vařící. Seděli sme v kavárně, mlčeli a dívali se z okna a pozorovali padající déšť.
"Chodíš na hřbitov každý den?" zeptal se mě.
Trochu sem se zakuckal čokoládou, kterou sem zrovna pil.
"No každý den zrovna ne. Ale sem tam dost často. Slíbil sem to Bertovi...." zase bylo ticho. Prohlížel sem si Franka. Je vážně nádhernej. Takovej roztomilej. Je to vůbec možný? Myslím na něj. Ne na Berta!!! Sem nervózní, když s ním mluvím. Když se ho dotknu zachvěji se. Takovýhle pocity sem mýval s Bertem. Frank zachytil můj pohled a já rychle uhnul očima. "Odkad' seš?" zeptal sem se, aby řeč nestála. Frank se divně zatvářil.
"Odsud z Belleville. A ty?" odpověděl mi jednoduše.
"Taky. Mám tady byt. Dřív sem tam bydlel s bráškou, ale ten se odstěhoval. No a od tý doby co umřel Bert tam žiji úplně sám." proč mu to vůbec říkám?
Je to snad pořád cizí člověk. I Franka moje upřímnost překvapila. No řek bych, že ho to spíš vyděsilo. Možná ještě víc než mě.
"Ehw..dík za pozvání. Já už budu muset jít. Snad se ještě uvidíme. Ahoj Gee" zvednul se a odešel. Podíval sem se za ním z okna. Vyšel do deště a nasadil si kapucu. Pospíchal
zpět směrem ke hřbitovu. Nějak sem nad tím ale nepřemýšlel. Snad se ještě uvidíme. Snad? Osobně na to dohlídnu, aby sme se ještě viděli. I kdybych ho měl hledat po celých státech. Docela dlouho sem ještě zůstal v kavárně.
zpět směrem ke hřbitovu. Nějak sem nad tím ale nepřemýšlel. Snad se ještě uvidíme. Snad? Osobně na to dohlídnu, aby sme se ještě viděli. I kdybych ho měl hledat po celých státech. Docela dlouho sem ještě zůstal v kavárně.
Vlastně to bylo celý dopoledne. Vůbec se mi nechtělo ven z tepal do deště. Pil sem horkou čokoládu a kreslil vše co mě napadlo. Občas sem pokračoval se svím komiksu. Ale stejně sem musel jednou vyjít ven. Že já blbec sem si nevzal mikinu s kapucou.
Takhle jsem zdrhla jednou já.
No, jestli to má dopadnout stejně jako v mém případě, tak to nečtu.