Gerard:
Sem neuvěřitelně šťastnej. Už jste někdy byly opravdu zamilovaný? Poznaly jste někdy ten nádhernej pocit, když se vás dotkne váš vyvolený? to nádherný bušení srdce, třepotání motýlků v břiše? Já to znám. A je to ten nejúžasnější pocit na světě. Za nic bych to nevyměnil. Od tý doby co je tu prďola semnou sem ten nejšťastnější člověk na světě. Ve vesmíru!!!!
1. kapitola
"Wayi! No tak Wayi! Pojďte ke mě do kanceláře!!" zvednul sem hlavu od svého stolu. Řval na mě šéf našeho oddělení. Co zas chce ten kretén? Normálně bych řek, že je na mě vysazenej. Poslušně sem se tedy vydal k jeho kanceláři. Zaklepal sem na dveře.
"Pojďte dál." za stolem seděl docela vysokej chlap s neuvěřitelně velkými
vlasy.
vlasy.
"Volal jste mě pane Toro?" musím bejt na něj milej. Sem tady novej. Před půl rokem sem vylez ze školy. Vím, že moje umělecký výtvory nejsou přesně podle jejich představ, ale já se snažim.
Jenže návrhy hraček mi moc nejdou. Já se radši věnuji svejm komiksům. Podíval sem se na šéfa. Hodil přede mě na stůl blok papírů.
"Pane Way. O co sem vás žádal minulý úterý? Jakou práci sem vám zadal?" poposednul sem si v křesle. Koutkem oka sem se podíval na papíry. Všude byly moje kresby.
"Chtěl jste po mě, abych vám navrhnul veselé hračky." odpověděl sem mu. Pan Toro se na mě přísně podíval. "Ano veselé hračky. Pod tím si představuji třeba růžový králíčky. Ale ne tohle!!!!" ukázal na moje návrhy. No jo. Nejsou moc veselý. Samý zrůdičky a upíři.
Kreslil sem to v nějaký špatný náladě tak to taky podle toho vypadá. "Pane Way. Ty hračky mají děti rozesmávat. Ne je děsit k smrti!" začal na mě řvát.
"Já.....já se omlouvám. Mě ty návrhy přijdou docela roztomilý." Nic jiného mě nenapadlo.
"Ano roztomilý jsou. Ale maximálně tak pro Hitchcoka! Ne pro firmu na výrobu dětský hraček." sakra ten když se rozčiluje tak vypadá docela děsivě.
"No příště už to určitě bude lepší. Já se polepším." sliboval sem mu. Toro se na mě přísně podíval. "To bych vám radil. Ještě jednou se to bude opakovat a končíte tady. Ted' jděte!" vyhodil mě. Došel zpět ke svému stolu. Dneska tady už na to seru. Stejně mě jednou vyhodí, tak co. Naházel sem rychle svoje věci do tašky, no moc jich nebylo. Jen pár bloků a nějaký tužky co si tady "půjčuji". Oblíknul sem si svojí oblíbenou černou bundičku a nastoupil do výtahu. Rychle sem z kapsy vytáhnul černou tužku na oči a párkrát si jí přejel pod očima. Ještě rychle rozcuchat vlasy a můžu jít.
Prošel sem hřbitovní bránou. Miluju hřbitovy. Jsou takový tajemný a je tady klid. Chodim sem vždycky, když mě něco naštve. Dneska to tady vypadá obzvláště' tajemně. Je podzim. Podmrakem. Na zemi je spadaný listí. Skrze mraky jen trošku prosvítají sluneční paprsky. Je docela chladno. Na hřbitově není ani živáčka. Takhle se mi tady líbí. Pomalu sem se procházel uličkami mezi náhrobky. Občas se dívám na fotografie a čtu si jména zemřelých. Tady mě moje deprese vždy opustí.
Listí mi šustí pod nohama, když mířím ke své obvyklé lavičce. Je zastrčená úplně vzadu v rohu. Je to poslední lavička. Jak dlouho už sem chodím? Víc než rok. Sednul sem si. Ze zdí sálá zima. Vítr se mi prohání vlasy. Podívám se na náhrobek přímo přede mnou. Pohled se mi jako vždy zastaví na fotografii mladého kluka.
Zářivý úsměv, veselé oči. První slza mi padla na bundičku. Proč Berte? Všechno bylo tak nádherný. Pamatuju si jak se pořád smál. Usměv ho neopustil ani v nemocnici. Zkurvený doktoři. Věděli jak moc je nemocnej a nedokázali mu pomoc. To není fér! Dívám se na jeho fotku. Pamatuju si ten den, kdy byla vyfocená. Bylo to na jaře. Byli sme u jeho rodičů. Všechno bylo nádherný. Pak se jeho nemoc náhle zhoršila. Šlo to moc rychle. Ve středu ho odvezli do nemocnice. Byl sem u něj od rána do noci. V pondělí sem za ním přišel. Ještě spal. Prohlížel sem si ho. Spal nějak moc dlouho. Zavolal sem doktora. Ten mi řekl, že už je několik hodin po smrti. Před očima se mi objevil jeho neodolatelný úsměv. Bundu mám promáčenou od slz.
Z tašky sem si vyndal papír a tužku a začal sem kreslit. Vždycky tady kreslim Bertovi portréty. Pořád dokola. Nikdy mě to neomrzí. Z mojí práce mě vytrhlo šustění listí. Zvednul sem hlavu a rozhlídnul se. U jednoho z náhrobků stál kluk. Měl na sobě černou mikinu a kapuci na hlavě. Upřeně se díval na náhrobek před sebou. Sklonil sem hlavu zpět ke svému obrázku. Chvíli sem se snažil soustředit na výkres, ale moc to nešlo.
Zvednul sem oči zpět ke klukovi. Nebyl tam. Nemohl ale odejít. To bych určitě slyšel. Odložil sem blok a šel se podívat tam kde byl před tím ten kluk. Zašel sem do uličky. Ten kluk teď' ležel na hrobě a vzlykal. Byl to děsnej pohled. Docela mi to rvalo srdce a to sem ho ani neznal. Přišel sem k němu a opatrně s ním zatřásl.
"Nech mě bejt!!!!" zařval na mě. "Ne. Já ti chci pomoct. Neboj se mě." uklidňoval sem ho. Kluk se ale odmítal zvednout. Ležel na studením kameni a plakal. Sednul sem si vedle něj.
"Copak se ti stalo?" zajímal sem se. Nic. Prostě odmítá mluvit. Co sním mám dělat? Za normálních okolností bych ho tady nechal a hleděl si svýho. Jenže něco mě k němu dost vázalo.
"No tak zvedni se." pobízel sem ho. Podíval sem se u jakého hrobu to vlastně leží. Linda Iero. Docela mladá paní. Umřela před dvěma lety. Vzal sem kluka za ruku a pokusil sem se ho zvednout. "Tak mi trochu pomoc. Jestli tady budeš ležet dost pěkně se nastydneš." pomohl sem mu se nadzvednout. Je malinkatej.
Do obličeje mu spadly tmavý vlasy. Dovedl sem ho ke svojí lavičce. Posadil se a sklonil hlavu. Já sem zůstal stát a prohlížel sem si ho. Seděl a pořád si nervózně pohrával s rukama. Má na nich vytetovaný slovo Halloween. Že by taky miloval duchařinky?
"Si v pohodě?" zeptal sem se ho po dlouhý době děsného ticha. Kluk zakroutil hlavou, jako že jo. No moc toho s ním asi nesvedu. Sednul sem si vedle něj a vrátil se ke svému obrázku Berta. Bylo mezi náma takový trapný ticho. Byly slyšet jen tahy mojí tužky po papíře. Cítil sem na sobě pohled toho neznámého. Vždycky, když sem se na něj podíval já uhnul pohledem a díval se zpět do země.
"Hezky kreslíš.." málem sem dostal infarkt. Mluví!!!! Jeho hlas se rozléhal po hřbitově. Má nádhernou barvu hlasu. Podíval sem se na něj. Upřeně se díval na Bertův portrét.
"Ehww děkuju." poděkoval sem.
Zvednul ke mě hlavu. Už neměl obličej zakrytý vlasy. Kurva!! Ještě, že sedim na lavičce. Kdybych stál musely by se mi podlomit kolena. Kluk si mě prohlížel. I přesto, že měl oči plný slz, byli nádherný. Velký hnědo zelený. Zamrkal. Sotva sem dýchal. Začaly se mi klepat ruce. Moje tužka upadla na zem. Sklonil sem se pro ní. Chtěl sem se zvednout, ale o něco sem se prudce udeřil do hlavy.
"Auuu." rozlehlo se dvojhlasně po hřbitově. Podíval sem se na kluka. Držel si rukou čelo. Smál se. Vypadal nádherně. Dělaly se mu ďolíčky, když se usmíval. "Promiň." omluvil se mi. Tvářil se trochu provinile.
"To je dobrý. Byla to moje chyba." vzal sem to hned na sebe. Kluk si odhrnul vlasy z obličeje. Má malinkatej nosánek. Jako knoflíček. Chvíli sem se na něj díval. Nemůžu na něj přece jen tak zírat. Je to moc trapný.
"Ehw já sem Gerard. Gerard Way." nenapadlo mě nic lepšího než se mu představit. Natáhnul sem k němu ruku. Stisknul ji. Projel mnou hřejivý pocit. "Ahoj. Jsem Frank Iero." usmál se na mě.
Bůh žehnej lavičce. Asi bych se opravdu skácel, kdybych stál.
"No Franku tak co se ti stalo?" zeptal sem se ho trochu neomaleně. Podíval se na mě trochu podezíravě. "A co se stalo tobě? Proč si tu?" odpověděl mi otázkou. Tohle asi nebude nejlepší začátek komunikace.
"No to je jedno. Radši toho necháme." ukončil sem debatu, která vlastně ani nezačala. Frank se nevesel zašklebil. Ale i tenhle hloupej úšklebek mu slušel. Podíval sem na telefon. Sakra už měl jít.
"Já už budu muset jít. Snad se někdy zase někdy potkáme. Zatím naschle." rozloučil sem se s ním. Rychle sem naházel věci do batohu a odešel.
On to ještě nikdo neokomentoval?
To se všichni tak zřídili, že pořád ještě spí?
Já jsem teda taky včera spala, ale dneska jsem vzhůru a jdu komentovat:
Jééééééééééééééééééééééé
Jé
Jejky jé. Gerard je správně ujetej, že ho na hřbitovech opouští depka. No, kdyby tam byl Frank, tak by mě taky opustila, ale jinak moc hřbitovy nemusím.
Jdu na další. :)
Fjankíček je takovej krásnej, když ho popisuješ...