"Miluju Tě Mikey...." bože cože dělá? Miluje mě? Kurva! To...to je neuvěřitelný. Kdyby mi to někdy řek mohlo to bejt ted' jiný. Mohli sme tady ležet spolu. Strašně moc sem si chtěl lehnout vedle něj. Ono to jde? Vážně!!! Ležim vedle něj. Ach bože. Bejt ted' ve svým těle tak se mi srdce rozskočí.
Celou noc sem ležel vedle něj. Díval sem se na něj. Jak neklidně spí. Bylo to fakt kouzelný pozorovat ho jak se probouzí. Kurva bejt v pohodě tak se na něj vrhnu. Pak šel zamnou do nemocnice. Zase den plný otázek. Nikdo nedokázal pořádně říct, kdy se probudim. Ale já se chci probrat! Chci říct Geemu, že ho miluju. Jenže pořád mi to nejde. Do hajzlu, ale já chci se konečně probrat.
Takhle to bylo ještě několik dní. Nepočítal sem to. Pořád ten stejnej stereotyp. Gee zamnou ráno přišel, brečel, pak přišel doktor. Já sia pak v noci vedle něj lehnul a zase to začalo celý nanovo. Jednou večer, když sem si vedle něj jako vždy lehnul a zašeptal, že ho miluju se stalo něco divnýho. Cítil sem se unavený. Začali se mi zavírat oči. Chce se mi spát. Co to je?
Zamrkal sem do prudkýho světla. Zhasněte!!! Moment....sem vzhůru!! Vidim všechno kolem sebe. Okno, přístroje, židli. Slyšim zvuky. Z ulice, z těch debilních přístrojů. Proč je ta židle prázdná? Kde je Gerard? No tak já chci bráchu!!!!
"Halooo. No tak!!! Pojd'te sem někdo!!!" začal sem křičet. Za chvíli u mě bylo spousu doktorů a sestřiček, který mi kontrolovali všechno možný. Cítil sem jejich doteky. Slyšel sem jejich hlasy. Bylo to jako bych se znovu narodil. Pak všichni odešli. Nechali mě samotnýho. Prý potřebuju klid. Tak sem tam ležel a přemýšlel.
Nad životem. Nad smrtí. Kurva měl sem smrt tak blízko. Ale nechtěla mě. Nechala mě žít. A život? Asi se ted' celej změní. Sem zamilovanej! Do svýho bráchy. A on nejspíš do mě. Byl sem fakt št'astnej.... Každá minuta mi přišla nekonečná. Hodiny se vlekly. Proč ještě nepřišel? Tohle čekání mě uspalo.
"Cože?! Mikey!!!!!!!" někdo děsně křičel. Dveře od mýho pokoje se doslova rozlítly. Gerard. Usmíval se. Okamžitě si sednul ke mě na postel. Chytnul mě za ruku. Mým tělem projel ten nejpříjemnější pocit na světě.
"Bože Mikey... Já se o tebe tak bál. Myslel sem, že mi umřeš. Moc se ti omlouvám. Ty slova sem nemyslel vážně. Nezlob se na mě za to, co sem ti řek v autě." mluvil děsně rychle. Fakt mě to rozesmálo.
"Gee! Přestan. Nemusíš se mi omlouvat." zarazil sem ho. Jeho úsměv byl pořád větší. "Ach bože mě se tak ulevilo." oddychnul si.
"Kdy mě odtud pustí?" zeptal sem se ho. "Doktor říkal, že zítra ráno. Seš úplně zdravej." pověděl mi. Zítra? To pak jako budu s Geem sám doma? Tak to už se nemůžu dočkat. Brácha u mě zůstal celej den. O tom, že k sobě cítíme něco víc, než je dovolený nepadlo ani slovo. Prostě sme to byli zase mi. Řešili sme samý hovadiny. Když pak odešel domů bylo mi děsně smutno. Strašně moc se mi po něm stýskalo. Odpočítaval sem hodiny, kdy už mě konečně pustí domů.
"Tak pane Way všechny vaše testy dopadly dobře. Můžete jít domů." pověděl mi doktor. Ještě nikdy sem si nezbalil věci tak rychle jako dneska. Děsně sem se těšil domů. Hlavně na Gerarda. Celou cestu domů sem si spřádal v hlavě plán jak mu říct, že ho taky miluju. Bylo by to asi hodně hloupý, kdybych se na něj hned vrhnul. Chtěl sem bejt trošku romantickej.
"Gee! Už sem doma!!"zavolal sem hned mezi dveřma. Nikdo mi ale neodpověděl. Že by nebyl doma? V obýváku sem našel lísteček: Jel sem k rodičům. Vrátim se večer. Pusu Gerard." Cože? On jako odjel, i přesto, že věděl že mě dneska pustí? To už mě nemiluje? A proč kurva jezdil k našim? No co, alespoň mám důvod jim zavolat. "Mami? Je u vás brácha?" zeptal sem se jí. "Mikey? Jo je tady. Jak ti je?" "Dobře. No tak ahoj." položil sem telefon. Pak sem dostal skvělej nápad.
Došel sem do obchodu koupit hafec svíček. Doma sem zapálil vonný tyčinky. Zatáhnul sem závěsy a udělal tam dokonalý intimčo. Pak sem čekal. Nevěděl sem co mu řeknu a byl sem děsně nervozní.
"Mikey?" konečně se vrátil. Bylo sedm hodin večer. "Ahoj Gee." ach bože, kdybych mohl tak se na něj hned vrhnu. Sedli sme si do obýváku. Brácha byl nadšenej mojí výzdobou. "A proč je to tady tak vyzdobený?" zeptal se mě. Tak sem mu začal vyprávět. Že sem byl mimo svoje tělo a tak dále.
"No a jednou v noci sem se na tebe tak díval a došlo mi, že....že,...no, že tě miluju." pověděl sem mu. On na mě tak divně koukal. "Gee?" přerušil sem to trapný ticho. "Miluješ? Ale Mikey, to přece nejde." zakroutil hlavou. Moje nadšení opadlo. Takže mě odmítá? To nepřežiju. "Gee já za to nemůžu. Prostě to tak je. nic s tim neuděláš ani ty ani já." pověděl sem mu.
"Ale sme sourozenci..." namítnul brácha. Najednou nastalo děsný ticho. Oba sme začali přemýšlet. Chtěl sem mu říct, že at' je to jakkoliv prostě ho miluju. Zarazil mě. Dal mi prst na rty a tak rozkošně se na mě díval. Pak se ke mě naklonil a začal mě pomalinku líbat. Bože moje pocity byly nepopsatelný. Celej sem se chvěl. Srdce se mi div nerozskočilo radostí.
"Taky tě miluju Mikey." zašeptal mi do ucha. Pak už sme nemluvili. Jen sme si vynahrazovali ty promlčený roky.
Když sem se ráno opravdově probudil vedle Gerarda a držel ho v náručí, měl sem pocit, že sem nejšt'astnější člověk na světě. A takhle to ted' bude každý ráno. My dva se totiž opravdu milujeme a budeme navždy spolu. Nic nás nerozdělí.
The end
fňuk...........tohle se povedlo...páni, oplatilo sa hľadať v tej kope waycest x)