Vypráví Mikey:
Kurva co se stalo? Pamatuji si, že sem jel s bráchou v autě. Děsně sme se hádali. Řvali sme na sebe dost hnusný slova. Padaly mezi náma výrazy typu: Už nikdy tě nechci vidět!! nebo Nenávidím tě!!. Řek bych ale, že ani jeden z nás to nemyslel vážně.
Zrovna sem Gerarda poučoval o tom jak moc je nemožnej, když do nás něco vrazilo. No a pak sem se probudil tady. Teda probudil. Jako sem vzhůru, to jo. Stojím vedle svojí postele a střídavě se dívám na bráchu a na sebe, jak ležím lůžku. Jak je tohle možný? Dyť' já sem tady, ale taky tam.
"Hej!!! No tak!!! Slyší mě někdo??? Já sem tady!!!" zařval sem. Nic. Kurva copak je Gerard hluchej? Přešel sem k němu.
"No tak Gee!" dal sem mu ruku na rameno. Zase nic. Ani se neotočil, nezachvěl. Prostě nic. Jakoby ani nevěděl, že sem tady. Jenže co když tady nejsem. Co když sem mrtvej. Ale proč bych potom ležel na posteli? Co se to do hajzlu děje? "Smrk...ach Mikey..." podíval sem se na Geeho. On pláče. Pláče kvůli mě. Ne pláče pro mě. Ne Gerarde, prosím neplač. Nemůžu se na to dívat. Rve mi to srdce, když tě vidím takhle nešťastného. Dal sem svou ruku na tu jeho. Trhnul sebou. Že by to cítil?
"Gee?" promluvil sem na něj.
"Mikey..." zašeptal, pořád se ale díval na mě jak ležím na posteli. No alespoň sem to zkusil. Sednul sem si naproti němu. Páni od té doby co sem se i já naučil mluvit sme nikdy takhle dlouho nemlčeli. Vždycky sme se o něčem bavili. I když to byli blbosti. Každou noc sme si povídali dlouho do noci a svítili na sebe baterkama.
Přes den sme si hráli na piráty v naší skrýši na stromě. Každou přestávku ve škole sme trávili na hřišti a pomlouvali ostatní. U stolu sme vždycky seděli naproti sobě a z legrace do sebe kopali. Byli sem jen mi dva. Nikoho jinýho sme nepotřebovali. Byl můj velkej brácha, můj vzor. Tak kde se to kurva posralo? Proč už si nerozumíme? Jen se hádáme.
Pořád se mi vyhýbáš. Trápí mě to, že ti nedokážu pomoc. Nevím co se děje. Dyť já tě mám brácha rád!!! Moje myšlenky narušil doktor. "Tak jak vám je pane Way?" zeptal se Gerarda. Ten byl okamžitě na nohou.
"Mě nic není. Ale co Mikey? Doktore co je s ním?" brácha vypadal zoufale.
"No pane Way....váš bratr utrpěl docela vážná poranění mozku jehož následkem je bezvědomí." řekl doktor úplně klidně.
"A kdy se probere?" byl Gerard zvědavej. "To nikdy není jistý. Může to být za hodinu, za den, měsíc, rok a nebo taky nikdy." cože? "Cože? To nemyslíte vážně?" Gerard si sednul zpátky na židli.
"Pane Way teď' nevíme nic určitého. Musíme počkat." řekl doktor a odešel. Gee se zase otočil ke mě. Zase plakal. Sledoval sem jak mu slzy stékají z jeho zelených očích dolů po jeho dokonalé tváři a skapávají dolů na hrud'. Páni nikdy sem se na něj takhle nedíval jinak než na bráchu, ale musím uznat, že on je dokonalej. Jiný slovo ho snad nevystihuje.
Celej život to byl pro mě můj velkej brácha Gerard. Ale teď' mám možnost a hlavně čas si ho pořádně prohlídnout. Ty jeho havraní vlasy, jak u neposlušně padají do zářivě zelených očí. Ten dokonale špičatej nos. Ruce, tváře, prostě všechno na něm je jakoby nadpozemský. Musel sem si ho prohlížet dlouho a on musel dlouho plakat, protože přišla sestra se slovy.
"Návštěvní hodiny už skončily. Běžte domů a přijďte zítra." pověděla mu. Gerard vstal a sklonil se nade mě. "Přijdu zítra bráško..." a políbil mě na čelo. Jenže já to necítil.
Když za sebou zavřel dveře, padla na mě taková zvláštní nálada. Co teď' budu dělat? Budu tady muset sedět celou noc, dokud se nevrátí brácha? Začal sem myslet na to co asi dělají ostatní. Máma, táta....proč ty tady u mě ještě nebyly? S tátou moc nemluvím, ale s mámou sem zadobře. Tu mám rád. A co můj nejlepší kámoš? Billie. Ten ani neví, že se mi něco stalo. A Gerard? Můj brácha. Nejspíš tady u mě seděl, protože měl výčitky. To on řídil auto, když sme nabourali. Jako moc plakal. Jak moc vypadal smutnej. Bál se o mě? Řek bych, že ano. Co asi teď' dělá? Baví se někde se svýma kamarádama nebo je sám doma?
Doma? Jak to teď' asi vypadá u nás doma? V tenhle okamžik je pro mě domov něco posvátnýho. Náš malej byt je pro mě svatině. Zavřel sem oči a pořád myslel na domov. Na svůj pokoj. Pak se zvuky kolem mě změnily. Otevřel sem oči. Co se to stalo? Stál sem uprostřed svýho pokoje. Byl sem doma. Rozhlížel sem se kolem. Nikdy sem si tý malý místnosti tolik nevážil jako teď'. Začal sem hledat Gerarda. Seděl u sebe v pokoji. Všude kolem byly rozházený pokreslený papíry a flašky od piva.
"Ale ne. Už zase Gee?" povzdechnul sem si. Takhle vždycky řeší věci, když už neví jak dál. Gerard se zvednul a lehnul si na postel. Do ruky si vzal naší společnou fotku, kterou měl vystavenou na nočnim stolku. Prohlížel si jí. Díval sem se na něj. Bože on je opravdu krásnej. Slova ho nedokážou popsat. Neznám nic čím bych mohl vyjádřit jeho krásu. A pak mi najednou všechno došlo. To proč si s Geem nerozumim. Proč se spolu hádáme. Že jsem to já kdo se komu vyhýbá.
Ty jeho oči. Nos. Usměv. Miluju ho!!! Jo jasně. Miluju ho jako člověka, ne jako bráchu. Chci s ním žít. Ale jinak než do teď'! "Miluju Tě Gee...." řekl sem nahlas. Gerard se pousmál a políbil naší fotku.
páni, wycest!!!!! a je to fakt krásne, skoro ma to rozplakalo