Mikey
Gee se o mě celej den hezky staral. Z mého pokoje odešel jen když to bylo opravdu nutný. "Gee, nemusíš se o mě tak moc starat, jsem v pohodě. Můžeš klidně…" nic víc už jsem neřekl zbytek mých slov zaniknul v kašli.
Gee se o mě celej den hezky staral. Z mého pokoje odešel jen když to bylo opravdu nutný. "Gee, nemusíš se o mě tak moc starat, jsem v pohodě. Můžeš klidně…" nic víc už jsem neřekl zbytek mých slov zaniknul v kašli.
"Jo to vidim. Máš nejspíš pěknou chřipku. Jestli ti do zítřka neklesne horečka budeš muset k doktorovi." Kašel konečně utnul.
"Hele je to od tebe hezký, že se staráš, ale já bych to taky zvládnul sám!" starostlivý pohled z jeho tváře ale nezmizel.
"Ne, já tady zůstanu. Počkej tady, donesu ti oběd." Zase odešel, kam bych asi tak chodil? Co se to s Geem stalo? Je tak strašně starostivej. Ale je to od něj pěkný. Frank! Ne, už zase na něj musim myslet. Co asi dělá? Někdo zvoní. Teď někdo na ty dveře buší! Co ten Gerard dole dělá? S někym mluví. No co, může to bejt nějakej jeho dementní kámoš. Nakonec klepe na dveře.
"Gee, nemusíš klepat." Řekl jsem tlumeně, páč jsem byl zachumlaném do peřin. "Ehww, já no nejsem Gerard." Cože? Podíval jsem se ke dveřím. Frankie! Srdce mi poskočilo radostí.
"Jéé Franku! Co tady děláš?" doufám, že nepozná, jak moc jsem happy, že ho zase vidím.
"No, ani ty ani Gerard jste nebyli ve škole tak jsem měl starost." Jéé, on se červená. "Jo, no asi mám nějakou chřipku. Gee semnou chtěl zůstat doma." Konverzace vázla. To ticho bylo nesnesitelný. "Hmm, sedni si." Pobídnul jsem Franka. Sednul si ke mně na postel. Ježiši je tak blizoučko.
"Jéé co to tady máš?" začal se Frankie chichotat. Ach ne. "No, to je můj talisman." Snažil jsem se mu vyrvat mého plyšového medvídka.
"Tvůj talisman? To je, no hezký." Konečně se přestal chichotat. "Jo, mám ho ze všech nejraději. Ty nemáš žádného plyšáka?" zeptal jsem se ho. Každej ho přeci má i Gerard! Ten má svého netopýrka.
"Ale jo, mám. Je to Bobánek." Teď jsem to byl já, kdo se začal smát. Frankie se už zase začínal červenat.
"Jo to je v pohodě. Příště vem Bobánka s sebou. Dáme je dohromady." Navrhnul jsem mu. "No to asi nepůjde. Už je ti líp?" taky má o mě starost. Chtěl jsem mu odpovědět, ale zase mě přepadl kašel.
"Si v pořádku? Není ti nic? Nemám zavolat Geeho nebo doktora?" neviděl jsem nikdy nikoho sladšího než je on. Položil svou ruku na moje čelo.
"Máš pěknou horečku. Asi bys měl jít k doktorovi." Podíval se na mě prosebným pohledem.
"Gee říkal, že stačí když tam půjdu zítra." sdělil jsem mu Gerardovu domněnku. "Dobře, ale neodkládej to. Může to být něco vážnýho, mám o tebe strach." Srdce se mi rozbušilo a já se teď cítil neuvěřitelně šťastně. Má o mě strach! Zajím ho. Sednul jsem si. Poposednul jsem si blíž k Frankiemu. Byl už tak moc blízko! Že jsem viděl dokonale ty jeho velký oči, piercing ve rtu. Pohladil jsem ho po vlasech. Zachvěl se. Páni, to na něj tak moc působím?
"Mikey." Na nic víc se nezmohl. Přiklonil jsem se ještě blíž. Od sebe nás dělil snad jenom centimetr!
Frankie
Přesně takhle jsem si to představoval. Měl jsem ho takhle blízko! Ach Mikey!
"Frankie…Já." Nevim co chtěl říct. Děl už jsem nevydržel čekat. Nikdy jsem nezažil nic lepšího. Ten polibek byl tak neuvěřitelný! Panebože, já líbal Mikeyho! A dole je Gerard. Může kdykoli přijít nahoru. Odtáhnul jsem se. Mikey se zářivě na mě usmíval.
"Frankie, já nevim co říct. To bylo neskutečný!" po týhle větě jsem přestal vnímat snad úplně všechno. Jen já a Mikey.
"Jo, já vím. Mikey, tak dlouho jsem na to čekal." Nemohl jsem zabránit smíchu. Mikey se taky smál. Je tak sladkej. Už zase ten děsivej kašel!
"Mikey, to vůbec nezní dobře. Měl bys tam zajít už dneska." Pořád kašlal.
"Jdu pro Geeho." Vyběhl jsem z pokoje a schody dolů jsem bral po třech.
"Gee! Hele Mikey má děsnej kašel, fakt to nevypadá moc dobře." Gerard seděl v obýváku a koukal na televizi.
"Cože? Já mu to řikal. Proč mě neposlouchá!" Gerard na mě civěl jako kdybych spadnul z jahdy.
"Mikey si dobrej?" v životě jsem neviděl Geeho tak vyděšeného. "Máš pěknou horečku. Musíš do nemocnice." Gerard se začal přehrabovat ve skříni a hledal nějaký teplý oblečení. V nemocnici se nás hned ujali.
"Kdo z vás je příbuzný pana Waye?" zeptali se nás.
"Já. Co je s bráškou?" zajímal se Gerard.
"Má zápal plic. Naštěstí to není nic vážného. Pár dní si tady ale poleží." Vysvětlila nám sestřička.
"Můžete jít prosím vás semnou? Musím vyplnit nějaké formuláře." Požádala Gerarda. "Hele Frankie, prosím tě, zajeď k nám domu a sbal Mikeymu nějaký věci a pak mu to sem dones." Požádal mě Gerard. Dal mi klíče od baráku i od auta.
"Autem tam budeš rychleji. Jo a někde v posteli by měl mít ňunínka. To je jeho…"
"Medvídek." Dořekl jsem za něj. Usmál se na mě. "To bude dobrý Gee. Dovezli jsme ho sem v čas." Snažil jsem se ho uklidnit a povzbudit. "Jo, Mikey se uzdraví. Věřím mu a ty taky…" rychle jsem dojel k nim. Vyběhnul schody k Mikeymu do pokoje a začal jsem se přehrabovat v tý samí skříni, jako předtím Gerard.
Naházel jsem do tašky to nejdůležitější. Pyžamo, nějakej svetr, triko, kalhoty, nějaký ty boxerky a samozřejmě hygienu. Mikey je tím úplně posedlej. A teď plyšáček. Byl zahrabaném v peřinách. Opatrně jsem ho položil na vrch tašky. A teď rychle zpátky. Dalo mi to trochu zabrat, než jsem našel Mikeyho nemocniční pokoj. Ani jsem neklepal a rovnou vešel dovnitř. Spal. Nechci ho budit. Položil jsem mu tašku na židli a vyndal z ní plyšáka. Položil jsem ho vedle něj. Páni, je tak sladkej když spinkal, vypadá jako neviňátko. Ach jo. Miluju ho! No, zítra se tady za nim zastavim.