Jamia Call
Zmáčkl zelený telefonek a poslouchal.
"Venku leje jak z konve, tak kde seš takovou dobu?" zeptala se rozčileně.
"Šel jsem se projít, už jdu domu." Řekl, jakoby mluvil, odmlouval matce.
"Dobře, tak ale přijď co nejdřív. Miluju tě." Zavěsila
Frankovo srdce se rozkrvácelo nanovo a on začal znovu plakat. Připadal si jako špína, jako hajzl. Miloval Jam, byl na ni zvyklí, nedovedl si představit život po boku někoho jiného, ale… jeho srdce bylo sice plné lásky, kouskem určitě i pro Jam, jenže všechno co cítí, když jste zamilovaní, jako je divný pocit v břiše, jako je radost, kdykoli tu osobu vidíte, jako je vášeň, jako jsou každodenní myšlenky na tu osobu, tak vše tohle prožíval, ale ne s Jam, dokonce to nebyla ani jiná holka, byl to Gerard. Jeho nejlepší kamarád, jeho jediná láska. Věděl, že on ho miluje, Gerard zase věděl, že Frank miluje jeho, ale nechtěli ublížit svým rodinám, přátelům. A tak vše drželi v tajnosti.
Lásku si vyznávali jen na pár okamžiků, na koncertě, kdy byli skutečně svobodní a mohli si dělat, co chtěli. A pak, jakmile koncert skončil, tak to zase byli jen nejlepší přátelé, přátelé, co se milují, ale nikdy si to neřeknou, přátelé, co se na sebe dívají s láskou v očích. Tak to vždy bylo, je a bude.
Frank vstal a utřel si tváře, pak se ironicky usmál. Pršelo, takže na něm stejně nikdo nepozná, že brečel. Vydal se směr domov, domov, který pro něj je jistotou.
nnooo..prekraaaaasne musim povedať.Niekedy netreba tisice slov, niekedy staci len par ako v tomto pripade.fakt hezky =)