Gerard
Čekal jsem na Frankieho před školou. Chtěl jsem s ním mluvit a všechno mu to vysvětlit. Říct mu, že Lyn-Z už je pryč, že teď je pro mě jen on! Když mě ale uviděl radši utekl. Kdyby jen věděl, jak moc toho lituju, kdyby jen věděl, jak moc ho miluju. Celou dvouhodinovku výtvary jsem byl úplně mimo.
Měli jsme kreslit cokoliv, co nás v tu chvíli napadlo. Jenže já myslel jen na Frankieho. Pořád jsem viděl tu jeho tvář. Nejdřív se na mě usmívá a hned vzápětí pláče. Pláče kvůli tomu, že jsem mu ublížil. Mikey to věděl! Proč mi v tom nějak nezabránil? Proč mi nezakázal se do něj zamilovat? Zazvonilo. Šel jsem do jídelny. Dneska žádný keci? Co se to stalo? Vzal jsem si svůj tác s jídlem a preventivně s ním šel na záchody. Otevřel jsem dveře.
"Frankie?!" seděl na zádový míse a hlavu měl skloněnou.
"Frankie!" zacloumal jsem s ním. Nic. Podíval jsem se po kabince. Krev. Byla všude kolem hajzlu.
"NE!" vykřiknul jsem. Co se mu stalo? Zvedl jsem mu ruce. Vypadl z nich malej nožík.
"Ne, Frankie ne! Prosím!" byl jsem hysterickém. Slzy mi stékaly po tvářích, skoro nic jsem přes ně neviděl. On si podřezal žíly! Tep! Nahmatej mu tep! Vybízel jsem sám sebe. Žádnej nemá! Je úplně studenej. Mrtvej!
"Pomoc! Pomozte mi prosím někdo!" křičel jsem. Co to má v druhý ruce? Papírek. Byl od krve, ale ještě byl čitelném.
"Gee, lásko. Miloval jsem tě a vždycky budu. Odpouštím ti." Nic ví. Ne Frankie NE! To nejde, nemůžeš bejt mrtvej! Nemůžeš mě tady nechat. Konečně někdo přišel. Když viděl Frankieho jak sedí na hajzlu a je od krve, dost dlouhou chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval.
Je to po všem. Už 2 týdny jsem nevylezl ze svého pokoje. Nemluvim s nikym. Jen občas s Mikeym. Ten lísteček od Frankieho jsem si nechal. Žmoulám ho stále v ruce, znám ho už nazpaměť. Dokonce jsem zaúkoloval Mikeyho aby mi koupil Cdéčka Black Flag, kvůli Frankiemu.
"Gerarde? Můžu dál?" Mikey. Vždycky se u mě jednou za den objevil. Myslím, že chodil kontrolovat, jestli jsem v pořádku.
"Už tady sedíš několik tejdnů. Nic nejíš, nemluvíš a nechodíš ven. Gee, musíš zase začít žít!" tohle mi říkal vždycky.
"Já nemůžu. Nemůžu bez něj žít." Věděl jsem, že mě nechápe.
"Jak myslíš. Já ti to ale říkal. Můžeš si za to sám. Odešel. Rozbrečel jsem se. Já to vím. Vím, že si za to můžu sám. Ach Frankie, miluju tě!
The End
:-(...to se snad nedá ani komentavat...krásný a smutný...