31. prosince 2008 v 9:00 | Payinna
|
Gerard
Srdce jsem měl zase dole v kalhotech. Cesta školní jídelnou pro mě byla horor. Snažil jsem es bejt co nejvíc nenápadnej ale smím vzhledem to ale bohužel nešlo. Černý vlasy jsem měl sčesaný do obličeje, chodil jsem v černym a všechno jsem završil černym líčením. Byl jsem pro všechny odstrašující příklad. EMO! Znělo odvšad. Ale ať jsem se snažil sebe víc, všimli si mě.
"Hej Wayi! Buzerante. Co sis všechno dneska udělal? Už si použil KPZ?" ozvalo se od nejbližšího stolu. Ani jsem se nemusel otáčet abych zjisti kdo to je. Punkeři. "Hej Wayi, koukni na tohle!" jeden z kluků si vytáhl mikinu a měl pod ní triko s britskou vlajkou a na zádech nápis Punk´s not dead.
"To vy emaři neznáte co? Opravdovou muziku." Byli trapní, pořád se jen opakovali. Mezi nima a mnou se vedla válka od prvního dne školy. Pokoušel jsem es je ignorovat. Vzal jsem si svůj tác s jídlem a rychle se vypařil z jídelny. Každej oběd jsem jedl na záchodech. Většinou mě tam nechávali v klidu, zavřel jsem se do svojí obvyklí kabinky a chtěl začít obědvat. V tu samou chvíli se ale rozrazily dveře a já slyšel ty debilní posměšky. Srdce mi zase spadlo dolů do kalhot.
"No tak Wayi, kdepak se schováváš?" copak mi nikdy nedaj pokoj? Pomalu rozráželi jedny dveře za druhými. Panebože, vždyť jsou o rok mladší! Utahovat bych si z nich měl spíš já! Dveře přede mnou se rozrazily a hlasitě nabourali do přepážky dělící od sebe záchodky.
"Ale, ale koho pak to tady máme?" zeptal se ostatních kluk, kterej se jmenoval Stan. Jen jsem tam seděl na záchodoví míse a dál se věnoval mlčenlivému zkoumání mejch bot. "No tak Gerarde! Slyšíš? Odpověz! Koho pak to tu máme?" pomaličku vešel do kabinky.
"Nikoho." Hlesl jsem potichu. Kurva, proč zrovna já musím bejt takovej slaboch. "Cože si říkal? Neslyšel jsem tě!" kolikrát to budu muset ještě opakovat?
"Nikoho!" odpověděl jsem mu hlasitě. Stan se otočil na svoje dementní kamarády a ty se pitomě zahihňali.
"Nikdo? To bych zrovna neřekl. Já tady vidim zkurvenýho emaře jak sedí na hajzlu! No tak Wayi, řekni, si fakt teplej?" ani nečekal na mojí odpověď.
"Hele Franku, pojď sem." Zavolal na kluka co stál úplně vzadu. Byl ze všech nejmenší, ale měl nejvíce tetování. Kluk si stoupnul vedle Stana.
"Hele, vysvětli mu, jaká je nejlepší kapela?!" poručil mu. Frank se nejdříve zamyslel. Pak si stoupnul blíž ke mně a ukázal na nášivku co měl na kalhotech. Black Flag?
"To je neulepí skupina na světě. Black Flag. Opravdu pořádná hudba." Vysvětlil mi hlasem, kterej se k němu nehodil. Na kluka, kterej vypadal tak drsně byl až moc dětském. Aby utvrdil ostatní o tom, že má vše pod kontrolou, vyrazil mi tác z ruky. No supr. Proč ne? Vždyť já klidně můžu chodit špinavej od omáčky.
"Fajn, tak mi zase půjdeme. Ale určitě se ještě uvidíme." Ujistil mě Stan. Jo, už se fakt nemůžu dočkat! Kluk co mi vyrazil tác, Frank, se na mě při odchodu otočil a omluvně se podíval. Co to kurva mělo znamenat? Že já debil si vždycky nechám všechno líbit. Vylezl jsem z kabinky a u umyvadla se pokusil dostat tu omáčku pryč z oblečení.
Frankie
"Hele, co to mělo do prdele znamenat Franku? Mysleli jsme, že mu dáš pořádnou nakládačku." Vyjel na mě Stan, jen co jsme vylezli ven ze školy. Venku vládlo hezký jarní počasí. Celá škola se připravovala na volbu školní královny. Měli jsme po obědě ještě tři hodiny, tak jsem byl rád, že sem se dostal na chvíli ven.
"No, on vypadal, jako že se co nevidět sesype. Myslim, že už ten vyraženém tác na něj byl moc." Stan jen udiveně přikývl.
"Aha, nevěděl jsem, že máš sociální cítění. To je jedno. Hele zbytek dne zatahujem, deš s nám?" ani se mě nemusel ptát.
"Ne, znáte to. Rodiče." Za tohle se mi kluci vždycky smáli. Nikdy jsem nechodil za školu. Našim by se to asi moc nelíbilo. A měl jsem jasnej plán co budu dělat zbytek přestávky. Hodlal jsem se vrátit na záchody. Doufal jsem, že tam ještě pořád bude. Když jsem otevřel dveře k záchodkům, málem ten kluk dostal infarkt. Jen co mě zpozoroval, nechal téct vodu a zase s zabouchnul v záchodový kabince. Došel jsem mlčky k umyvadlu a zavřel kohoutek.
"Můžeš klidně vylíst. Jsem tady sám!" řekl jsem do ticha. Neodpovídal. "No tak, přicházím v míru!" opakoval jsem. Dveře kabinky se otevřeli a mezi dveřmi stál on. Teď když jsem ho viděl stát, vůbec jsem nechápal, proč ho buzerujem! Dyť vypadal skoro stejně jako my.
"Hele, co mi chceš? Nemám čas na tlachání. Musím dostat tu omáčku z oblečení." Pocítil jsem malé zalitování nad tím, co jsem udělal. Pořád stál mezi dveřmi a díval se na mě pohledem, ze kterého sem nedokázal nic vyčíst.
"Jo ten oběd. To mě fakt mrzí. Nebylo to ode mě hezký." Cítil jsem strašně velkou potřebu se mu omluvit.
"To to je v pohodě. Stejně mi to nechutnalo." Konečně vyšel ven z kabinky. Došel k umyvadlu a pokračoval v tom, z čehož jsem ho vyrušil. Snažil si smejt omáčku z košile.
"Nechceš s tím pomoct?" chtěl jsem nějak odčinit to, co jsem napáchal. "Ne, to ne. Já to zvládnu sám. Kde… kde si nechal ostatní?" zeptal se mě. Pokaždé, když promluvil mnou projelo něco, jako elektrickém blesk.
"No ty to už zatáhli. Já jsem ale zodpovědném, tak jsem tu zůstal." Ani se na mě nepodíval. "Jo, to je supr." Odpověděl mi hlasem, který zněl nepřítomně.
"Jak se jmenuješ? Stačí jen jméno, příjmení znám." Nechtěl jsem, aby řeč stála.
"Myslím, že to nepotřebuješ vědět." Kurva proč je tak nepřístupném?!
"Nepotřebuju, ale chci!" ani se na mě nekoukal a ani neodpověděl.
"No, jestli ti to pomůže, tak já jsem Frank. Frank Iero." Konečně se na mě podíval. V životě jsem neviděl takhle zelený oči.
"Ehw, no já jsem Gerard Way." Vypadalo to, jako by se mu ulevilo. Tak divně se na mě usmál.
"Co je?" zeptal jsem se ho nechápavě.
"No, většina lidí se směje, když se představuju. Víš to, no. Gerard zní trochu teploušsky." Zatvářil se provinile.
"Ale ne. Je to pěkný jméno." Cože? Co to dělám? Stojim na hajzlech a bavim se s emařem! Teď kdyby mě někdo viděl a řekl to ostatním, okamžitě by mě vyprovodili ze své party. Gerard mi mojí odpověď oplatil úsměvem. Ať už to víckrát nedělá, nebo se z toho složím!
"No, já už budu muset." Vypravil jsem ze sebe a rychle zdrhnul. Když jsem se ujistil, že jsem dostatečně daleko od Gerarda, asi desetkrát jsem musel třísknout hlavou do zdi abych se probral. Co blbnu! Celou dobu jsem se snažil zapadnout do party, tak mi to teď přece nepokazí nějakej kluk!
Wooow, vypadá to hodně zajímavě...chudák Gerard, jak na něj hodil tu omáčku..Ale zase, Frankie je hodnej, že se přišel omluvit..Jak říkám, zajímavý, jdu na další díly :))