30. prosince 2008 v 0:19 | Anett, Pawlush
|
Gerard
Držel jsem ho v náručí, chudák se celej chvěl. Hladil jsem ho po vláskách a šeptal mu, že se nic nestalo a že všechno bude v pořádku. Kolíbal jsem s ním. Dal jsem mu pusu do vlasů. Kurva proč sem vůbec ten hajzl Derian lezl? Nikdo ho tu nechce a co mi je do toho, že je nějaká zkurvená rada? Já tam stejně nechci.
Jenže jsem věděl, že musím. A ještě něco mi dělalo starosti. Viděl Franka a viděl, že není pokousanej a taky mu určitě došlo, že se k tomu ani nechystám. S tím budou ještě problémy. Věděl jsem moc dobře, že nesmíme nechat člověka v naší blízkosti žít, jestli ví, kdo jsme tak buď ho zabít, nebo přetvořit. Oni nechápou, že já Franka, že ho co vlastně?
"Miluju." Pak jsem si uvědomil, že mi to vyklouzlo z úst. Kousl jsem se do rtu. Čekal jsem nějakou reakci, ale myslím, že Frankie to nijak nezaregistroval. Byl jsem rád. Nechtěl jsem mu to říkat takhle.
Seděli jsme tam takhle vcelku pěknou dobu. Stále se klepal, ale nevěděl jsem, jestli ještě stále tím setkáním nebo tím, že mu je zima. Kvůli mně. Zase jsem si uvědomil, že mu v podstatě kurvim život. Měl by žít, neměl by se tvářit jako mrtvý, když má ještě tolik let před sebou. Sklonil jsem hlavu a nadýchl se jeho vůně, mísilo se to s vůní krve.
Kdybych byl člověk tak mi určitě zakručí v břiše. Gerarde klid, ty ho nechceš vypít, víš to, že ne. Nejde to. Jenže jsem jen bestie lačná po krvi. Je to mojí přirozeností že jí potřebuju k životu. Ale změnil jsem se, není tomu tak? To on mě změnil, to mé malé štěstí. Nikdy jsem nečekal, že bych se mohl do někoho tak zahledět? Je to vůbec to správné slovo?
Cítil jsem, jak mi povyrůstají tesáky. Rychle jsem od Franka uskočil. Zrychleně jsem dýchal, teda dýchal, fakt, být v přítomnosti člověka mě nějak degeneruje, už si myslím, i že dýchám. Frankie padnul na zem, podepřel se rukama a podíval se na mě. V jeho očích byla tichá výtka, proč jsem to udělal.
Zrůda.
Blesklo mu hlavou. Ano to jsem, nic jiného než jen zrůda. Zvíře co by měli zabít, aby neubližovalo dalším lidem.
"Franku, je mi to tak líto." Udělal jsem krok kupředu a chtěl se ho dotknout, ale zarazil jsem se.
Nedotýkej se mě. Prosím nepřibližuj se. Jsi zrůda.
Stále mu to blikalo hlavou, teď jsem se cítil hrozně. Proč si tohle myslí.
"Já jen, chci se omluvit za to, co se tady stalo. A prosím tě, neříkej mi zrůdo, to nejsem." Ohradil jsem se, ale mluvil jsem klidně, do háje s těmi chladnými city! Díval se na mě tak nějak ublíženě, jako bych snad udělal něco hrozně špatného.
"Já, Gerarde, nech mě bejt. Tohle prostě není správný, nikdy to nebude fungovat. Ty seš upír, já člověk, viděl jsem mu to na očích, nikdy nebudu v bezpečí, ani s tebou. Tak se prosím tě ke mně nepřibližuj." Mluvil trošku hysterickým tonem hlasu. Natáhl jsem ruku a chtěl se k němu přiblížit, ale on jekl a ustoupil ještě dál
"Máš černý oči, to se ke mně už vůbec nepřibližuj, vůbec nevim, co tu dělám." Začal ještě zrychleněji ustupovat. Chvílemi se i ohlížel, jestli jde správně. Proboha Gerarde, udělej něco! Jenže jediný k čemu jsem se dokopal tak bylo, že jsem se mu vlastně ani nedivil. Kdo by chtěl bejt po boku někomu, u koho si není jistej, že zůstane naživu.
Dopekla semnou. Tam patřím a né jinam. Konečně se moje nohy trošku rozpohybovaly. Šel jsem zrychleně za Frankiem, byl už u brány.
"Franku počkej, promluvíme si, prosím, nechoď nikam." Sám jsem pochyboval o tom, zdali to znělo přesvědčivě.
Bojím se, moc, prosím, nech mě jít.
Zastavil jsem se, nemůžu přeci dělat něco, co nechce. Otočil jsem se a vrátil se do domu s vědomím, že Frankieho už asi v životě neuvidím.
**
Uběhlo pár dní od toho incidentu a já jsem tu byl stále sám. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ten dům vlastně velkej, prázdnej a hnusnej. Je tu tak hnusné ticho. Byl jsem celý ty zkurvený dny zavřenej doma, bez jídla, bez Franka.
Je vtipné jak si najednou člověk uvědomí, že mu něco schází. Mě scházel on. To, jak se tu po domě rozléhal jeho smích, tlukot jeho srdce, chyběly mi jeho doteky, jeho hebká kůže. Kdybych měl srdce, bilo by jen pro něj.
Začal jsem z toho šílet. Zasedl jsem k psacímu stolu a začal psát. Na papír jsem vylil všechny svoje pocity a myšlenky. Nevěděl jsem přesně, co s tím cárem papíru dělat, ale věděl jsem, že se mi ulevilo. Teď to tady prostě bylo, psané jasně černé na bílém. A pak mě to napadlo. Složil jsem papír a přenesl se k Frankovu domu.
Byla tma, u něj v pokoji se nepatrně svítilo. Nahlédl jsem dovnitř, ležel na posteli v klubíčku. Jak rád bych byl teď s ním, mohl bych ho obejmout a říci mu, že vše bude v pořádku. Nepatrně jsem pootevřel okno a strčil tam dopis. Ano dopis, nevědomky psaný celý jemu.
Zvedl hlavu, jeho oči byli zarudlé od pláče. Nestihl si mě ani všimnout, byl jsem hned pryč. Tedy pro upřesnění na nedalekém stromě, měl jsem perfektní výhled do jeho oken a byl jsem skryt ve tmě, tak si mě nemohl všimnout.
Vykoukl z okna a pak ho zavřel, zarazil se a sehnul se k zemi, v rukou držel můj dopis, ještě jednou otevřel okno a pořádně se podíval, jestli někde nejsem. Pak ho teprve rozbalil a začetl se. Viděl jsem, jak víc a víc bledne, sesunul se na postel.
Proč nejsi semnou, když tě potřebuju?
bože mňau...ja túto story proste milujem...dokonalosť sama o sebe...