9. listopadu 2008 v 8:09 | Laivine
|
Dům jsem po chvilce tápání našel. Sponkou jsem otevřel dveře a tiše vplul do chodby. Znova jsem se podíval na papírek. Pokoj, kde se oběť měla nacházet, byl v prvním poschodí vpravo. S každým schodem mi ubývalo odhodlání. S každým dalším šlápnutím přibývaly pochybnosti. Pevněji jsem obtočil prsty kolem pažby a pokračoval. Studená klika lehce zavrzala, když jsem za ní vzal a pomalu otevřel dveře.
Měl jsem hned vystřelit.
Na posteli seděl kluk. Mohlo být mu tak dvacet, víc ne. Četl si. Jakmile jsem vstoupil, prudce otočil hlavu a spočinul na mě těma nejkrásnějšíma očima, které jsem kdy viděl. Potemněly, když zpozorovaly mou zbraň. Stažený strachem čekal, co se bude dít. Zkontroloval jsem fotku, byl to on. Co mohl kluk jako on provést největší mafii v Jersey?
Mířil jsem na něj, ale vystřelit nemohl. Tenhle prosebný pohled jsem už viděl. "Cos jim provedl?" vydralo se mi z úst chraplavě. Sám jsem se toho zvuku lekl.
"K…Komu?" zašeptal vyděšeně.
"Jim… Proč máš zemřít. Chci znát důvod."
Neodpověděl hned. Jenom se pohnul. Postavil se a já si všiml, že je malý. Malý, štíhlý a krásný.
"Nepřibližuj se!" když jsem na něj znova zamířil, lekl se a zastavil. "Odpověz."
"Já…Já…Ne… Nevím…" koktal. "Táta… Nebydlí s námi. Nikdy jsem ho neviděl, ale… ale prej má něco společného s mafií…"
Nemohl jsem. Nic neudělal. Nebyl zlý. Tohle bylo jen vyřizování účtů. Jeho otec, kterého nezná, je nějak naštval. Za trest mu měl být zabit syn. Mou rukou. Mou třesoucí se rukou, která pomalu, ale jistě přestala svírat pistoli. S malou ránou dopadla na zem. Zhroutil jsem se za ní a objal si kolena.
"Já nemůžu…" vzlykl jsem.
Zaskočilo ho to. Jeho vrah tu seděl a tvář mu pokrývaly studené slzy. Mé slzy, které stékaly po mých tvářích. Po tvářích vraha.
"Co se děje?" melodický hlas se mu už nezadrhával. Poznal, že ode mě nebezpečí nehrozí.
"Nejsem zlý…Nejsem zlý…" šeptal jsem dokola. Ani jsem si nevšiml, jak přesně se jeho paže obmotaly kolem mého schouleného těla, ale najednou tam byly. "Proč? Já tě chtěl zabít."
"Nechtěl."
"Měl."
"Ale neudělals to." Kde se v něm brala ta odvaha, to jsem netušil. Ale jeho přítomnost mě uklidňovala. Neznal mě, já neznal jeho a přesto mě to k němu hrozně táhlo.
"Uteč. Uteč pryč. Popros mamku, vysvětli jí to a zmiz odsud. Někam daleko, kde vás nenajdou." Šeptal jsem mu do ucha.
Přikývl. "Děkuju." Odtáhl se ode mě a podíval se mi do očí. Proč jsem v nich poprvé za svůj život uviděl vřelý cit, který byl chován ke mně? "Běž už." Pobídl jsem ho.
Jedna jeho ruka mi letmo setřela slzu. Ten krátký dotyk jakoby ve mně probudil něco, co doposud vždy spalo. Má dlaň mu mimoděk vjela do vlasů. Přisunul se blíž. Naše nosy se téměř dotýkaly.
Přitiskl své horké rty na ty mé.
Jemně jsem je obtáhl jazykem a objal ho. Pootevřel je a já mohl začít zkoumat vnitřek úst. Hladil jsem ho, stejně jako on mne a cítil jeho vystrašené srdíčko, které tlouklo jako o závod. Seděli jsme tam a líbali se asi pět minut, než se odtrhl. Bez jakéhokoliv slova jsem vstal. "Sbohem." Zašeptal, když jsem utíkal pryč z tohoto domu.
…
"No tak, nebuď srab. Dělej."
"Jo, zastřel ho."
Přede mnou stál mladík, omámen alkoholem a vybaven pistolí, mířící na mě. Nesplnil jsem úkol a musel být potrestán. Ale můj život za ten jeho stojí. Ani neznám jeho jméno…
"No tak… on si to zaslouží."
Prosil jsem ho očima o smilování. Stejně, jako prosil minulý poslíček mne. Nemusel je poslouchat. Mohl prostě říct, že na to nemá. Mě by sice odpráskl někdo jiný někde jinde, ale on by se zachránil. Ještě víc by ho opily, aby vše zapomněl a pak někde pohodili na ulici. Nemusel by do toho spadnout a plnit příkazy, které se plnit nemají. Netuším, proč jsem se v téhle situaci staral o budoucnost chlápka přede mnou. Snad proto, že byl stejný jako já. Naposledy jsem si vybavil ten polibek.
"Ale já nevím…" váhal.
"Je zlý…"
Hlasitý výstřel………
Ostrá bolest……
Nic…
nevim proč jsem si myslela když jsem si přečetla začátek tohodle dílu že gee franka nezabije a budou spolu šťastně až do smrti.
nemám ráda tragický konce. ale tohle se sem hodilo