8. listopadu 2008 v 8:00 | Laivine
|
"No tak, nebuď srab. Dělej." Zasmál se a plácl mě do zad. Jen jsem se nejistě zasmál s ním a pokoušel se udržet rovnováhu. Podlaha se houpala a moje mysl byla zpomalená alkoholem. Možná proto mi nedocházelo, proč mám v dlani zbraň a proč její hlaveň směřuje na neznámého mladíka přede mnou. Vypadal jako poslíček.
"Gerarde, prostě ho oddělej."
"Proč?" zaznělo z mích úst nechápavě.
"Je zlý. Je špatný. Zaslouží si zemřít. Na světě bude lépe bez něj." Šeptaly mi jejich vtíravé hlasy. Chtěl jsem jim uvěřit. Muž přede mnou ke mně vyslal další pohled prosící o odpuštění. "Musíš to udělat, pokud tady chceš zůstat."
"Ale, on…"
"Je zlý!"
projela jejich slova mým tělem. Měl bych to udělat. Poslední oční kontakt. Poslední bezhlasé zvolání o pomoc. Poslední vteřiny života. Můj prst, ve kterém pulsovala krev, smíchaná s alkoholem, pomalu stiskl kohoutek. Rána prořízla místnost. A následující rána prořízla mě. Tupý úder, když mrtvé tělo poslíčka dopadlo na drahé parkety. Krev, rozšiřující se po okolí. Její rudé stříkance, které kulka namalovala na zeď.
"Dokázals to! Chlapi, já vám říkal, že to dokáže."
Nevnímal jsem ten hlas. Jen sledoval jeho oči, slepě zírající do stropu.
Takhle se to stalo, tím to začalo. Zoufale jsem potřeboval sehnat peníze, z mnoha nedůležitých důvodů. A naskytla se příležitost. Šance. Kamarád mě přitáhl k nim, do veliké vily, narvané bohatstvím a špínou.
Ethanol a správně zvolená slova udělala své. Teď jsem byl poslíček já. Říkal jsem si, že to tak má být. Že on měl umřít. A že moje práce je fajn. Ze začátku jsem jenom doručoval vzkazy a zásilky. Bylo mi jedno, jak výhružné jsou dopisy v mé tašce, nebo kolik množství drog obsahuje balíček v mém podpaží. Jenom jsem plnil úkol.
Protože já nechtěl být ten zlý.
Čas plynul a já se vypracoval výš. Vyhrožoval jsem. Nerad, ale musel jsem. Vždyť přirazit někoho ke zdi, dát mu nenabitou zbraň ke spánku a zasyčet pár výhružek nikomu neublíží. Dělal jsem to a dělám stále.
Protože já nechtěl být ten zlý.
"Gerarde?"
Mé smutné oči vzhlédly.
"Nový úkol. Musíš někoho oddělat."
Srdce mi vynechalo několik úderů, dech přestal být pravidelným.
"Tady je adresa a fotka. Dnes v noci se vplížíš do jeho pokoje a zabiješ ho. Použij tlumič." Dál nic neřekl. Mlčky jsem převzal novou zbraň a potřebné informace. Na fotku jsem nekoukal. Není potřeba znát podobu toho, kdo stejně už za chvilku nebude. Se sklopenou hlavou jsem se vydal prázdnými ulicemi New Jersey. Každý krok se mi vracel ozvěnou. Musel jsem to udělat. Musel jsem zabíjet znova.
Protože já nechtěl být ten zlý.
Je to dokonalý, už sem to četla přímo od Laivine:)