13. listopadu 2008 v 21:15 | Anett
|
Tak aby se neřeklo, že jsem moc mimo, tak tady máte první kapitolu mé nové story. Opravdu netuším, kolik bude mít dílů, a už vážně nevim, jestli bude mít happy end, ale jedno vím jistě, bude to zajímavej příběh asi...
Díval jsem se do jeho očí. Byl v nich strach. Přidřepl jsem si a dál sledoval, jak do něj kluci kopou. Měl jsem něco udělat, ale zase, neměl bejt takovej loser. Měl se snažit nějak to změnit, nedělal pro to ale vůbec nic! Občas přišel sjetej, v potrhaných hadrech, prostě se nesnažil! Byl takovej a zasloužil si to.
Stále jsem na něj upíral pohled. Vyslal ke mně tichou prosbu pomoci. Kluci přestali. Odešli a já tam byl stále a díval se na to, jak tiše pláče. Stoupnul jsem si a došel k němu. Zaúpěl, asi se bál, že si jedu přisadit, ale já si jen k němu sedl. Vlasy mu padaly do obličeje, vztáhl jsem ruku a dal mu je na stranu, ucukl.
"Neboj se." Stáhl se do klubíčka ještě víc. Najednou mě přepadl takový nával emocí. Bylo mi ho vlastně líto, vždyť si to nezasloužil, měly bychom mu spíš pomáhat. Chtěl jsem ho chránit, přímo k tomu vybízel. Jeho drobné tělíčko sebou křečovitě škubalo, jak vzlykal čím dál tím víc a možná v tom byla i zima, která kolem vládla.
Jenže proč jsem ho chtěl ochraňovat až teď? Proč jsem se ho nezastal, když ho tu kluci mlátili? Natáhl jsem se k němu a vzal ho do náručí. Začal se klepat ještě víc. Snad strachem?
Nechci, aby se mě bál. Ucítil jsem ale, jak se ke mně přitáhl víc. Pohladil jsem ho po vlasech. Podíval jsem se na jeho tvář, z nosu mu vytékala krev, z kapsy jsem vytáhl kapesník a začal mu pomalu krev utírat. Moc se to nedařilo, většina mu už zaschla. Připadal jsem si, jako maminka, co utěšuje své dítě. Musel jsem mu pomoci.
Stále jsem ho držel a vstal. Nebylo to sice nejlehčí, ale on je tak lehounký. Po cestě ke mně domů jsem se ale musel párkrát zastavit. Když jsme přišli k nám, naštěstí nebyl nikdo doma. Donesl jsem ho do koupelny a nechal ho, ať se posadí a opře o zeď. Koukal na mě. Vpíjel do mě svůj pohled a já se cítil dost nepříjemně. Obviňoval mě z toho, co se mu stalo! Jenže já mu nic neudělal.
Pak ale na mě dolehla tíha viny, jako kdyby mi někdo na hruď položil kámen. Otočil jsem se k němu zády, došel k umyvadlu, jeho pohled stále upřený na mě.
Šel jsem s klukama, díval se, jak ho bijí, a nic neudělal.
Vzal jsem nějaký ručník a namočil ho do vlažné vody. Pomalu jsem pootočil hlavou a pak celým tělem a podíval jsem se na něj. Nijak nezměnil polohu, výraz tváře, prostě nic. Cítil jsem se dost nepříjemně. Přišel jsem k němu a začal mu otírat tváře. Všiml jsem si někdy, jak je vlastně hezký? Myslím, že ne. Oříškové oči kontrastovaly vybledlé pleti.
Přejel jsem mu ručníkem přes spodní ret. Barva byla tak dokonale červená, přepadla mě touha po polibku. Jaké by to asi bylo, kdyby se jeho rty dotýkají těch mích? Otíral jsem mu ret pořád a pořád, soustředil jsem se na to, hypnotizovalo mě to.
Jeho chladné ruce mě zastavili. Vzhlédl jsem. Jeho pohled se změnil. Jednou rukou mě pustil a nasměroval ji do mých vlasů, já udělal to samé, ovšem ty mé byly pořádně rozklepané. Cítil jsem se jak puberťáček, co ví, že právě teď bude ten okamžik, kdy dostane první pusu.
Napětí zhoustlo. Přiblížil jsem se k němu a zaváhal, jenže on si mě k sobě přitáhl a na kratičký okamžik se dotkl svými horkými, andělskými rty těch mích. Cítil jsem se tak nepopsatelně, tak zvláštně, ještě jsem nic podobného nezažil. Vylétl jsem do oblak. Moje srdce vynechalo pár úderů, myslím, že jsem zapomněl i dýchat.
juuu ja nwm proč, ae ja tydlety story - zbijou ho - jemu to líto - vezme ho domů - mám ráda x) x)