14. listopadu 2008 v 8:11 | ChriS FrankensteiN
|
"Neviděla. Co se děje Gerarde?" okamžitě na mě poznala, že nejsem tak úplně okay. Nevím jak a nevím proč, ale všechno jsem jí vyzvonil. Nečekal jsem takovou reakci jaká následovala. Jenom se na mě soucitně podívala a usmála se.
"Myslim, muj milý synu, že jsi se zamiloval" takový milý tón jsem slyšel snad prvně.
"Skutečně?"zeptal jsem se. Kývla a já vyvalil oči. Takže já poznal, co je to láska. Díky němu. Ale proč tu nemůže být semnou on a držet mě v náručí?! Protože jsem idiot a stratil jsem něco tak cenného jako je jeho telefoní číslo!! Nejrači bych se propleskl.
"Jenom mě mrzí že asi nešťastně" sklopila oči. A já taky.
"Ale to přebolí zlato. Uvidíš" políbila mě do vlasů a já utíkal nahoru. A zase jsem se topil v slzách.
Moje utrpení neznalo konce. Bloumal jsem po městě jako stín a necítil jsem nic. Jenom chlad ulice a prázdnotu uvnitř mě. Dřív jsem byl docela veselá kopa, ale teď jsem dutý jako bambus. Ztělesnění nicoty. Táhlo se to semnou už tři dny a mě to přišlo jako celá věčnost. Včera jsem to dokonce zpečetil láhví skotské.
Nikdy jsem nepil alkohol. Frank mi zbořil celý můj dosavadní dětský svět plný radosti, očekávání. Teď už jsem neměl radost z ničeho. Na nic jsem se netěšil. Šel jsem takhle jednou ve středu večer poloprázdným městem, skrčeným pod oparem mlhy. Letmo na mě dopadaly záblesky bledého světla pouliční lampy. Stále zadumán ve svých černých myšlenkách jsem šel, neznámo kam. Ta rána byla tvrdá, ale zvedl jsem se, a s hlavou stále svěšenou jsem se omluvil. Nevěděl jsem zdali se neomlouvám třeba sloupu, nebo lampě. Z mích pochyb mě vytáhl hlas.
"Jsi to ty?" zvedl jsem hlavu a polilo mě horko..
"Frankie" padl jsem mu kolem krku a začal jsem hystericky plakat…Vzal mě do náručí a nesl mě. Nevím kam. Ale nesl mě on. Držel jsem se ho pevně jako klíště, aby se mi opět nevytratil ze života. Já ho odejít nenechám. Teď už ne.
Ucítil jsem pod sebou měkkou podložku. Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou Franka.
"Kde to jsme?" zmateně jsem se rozhlédl.
"Na hotelovym pokoji" usmál se Frank, ale jenom suše. Co bych taky čekal.
"Neozval jsi se" sklopil zraky a hlava mi padla do dlaní..
"Frankie já stratil tu vizitku. Jsem naprostej idiot. Chtěl jsem ti volat hned druhej den, ale nikde nebyla. Zhroutil se mi svět. Moc se ti omlou…" umlčel mě dlouhým polibkem…Jako by se mi vracela dávno vyschlá krev zpět do žil.
Ach... Tak teď jak to dopadne..... Nooo....