13. listopadu 2008 v 8:22 | ChriS FrankensteiN
|
"Jsi v pohodě? Není ti špatně?" pomalu mě někdo sbíral na nohy..
"Jo myslim že v pohodě" chtěl jsem poděkovat, ale opět se mi podlomila kolena. Ten kdo mě z té země sebral byl Frank. A teď muj pád zachytil pohotovým gestem. Spadl jsem mu přímo do náruče a on se na mě mile usmál.
"Jakej byl koncert?" zeptal se mě a já začal koktat…
"No te-teda-da mu-musim ří-říct ž-že per-perfektní jako-ko-ko" připadal jsem si jako naprostý idiot.
"To jsem rád" usmál se a zajiskřilo mu v těch nádherných očích. Pořád z nich ale vyzařovala podivná energie. Zadíval jsem se mu do nich a pomalu se v nich strácel..Nechtěl jsem ten pohled přerušit. Bylo mi úžasně když jsem se v nich topil. Úplně mě pohlcoval ten jeho pohled.
"V kolik musíš bejt doma?" zaskočil mě svou otázkou Frank a já ze sebe vydal cosy sýpavého. Odkašlal jsem si.
"To je jedno" vydal jsem ze sebe..
"Fajn tak tu na mě čekej. Až všichni odejdou, můžem pokecat" usmál se a já se ptal sám sebe, zdali sním, či bdím.
Čekal jsem snad věčnost. Ale na něj bych čekal klidně až do smrti. A pak se tam objevil. Stál opět naproti mně a já měl co dělat, abych se udržel na nohou.
"Tak. Teď mám na tebe čas. Pojď si sednout" řekl Frank s klidem a odvedl mě na starou pohovku skrývající se v rohu klubu.
"Proč chceš kecat zrovna semnou?" vyhrkl jsem. Já jsem fakt trotl.
"Myslíš, že mi neušlo jak se na mě díváš?" z očí mu teď vykukoval malinkej čert.
"Vždyť ses na mě podíval sotva jednou! Jak to víš?" chrlil jsem ze sebe jednu pitomost vedle druhé.
"Nemusim se dívat a přesto vim naprosto o všem co se v publiku děje. Je to něco jako muzikantský třetí oko. A navíc na tebe jsem se obzvlášť zaměřil. Šmíroval jsem tě už zpoza toho plátna co je za pódiem" začervenal se a já taky. Příjemně mě z něj mrazilo v zádech.
"No takže kdy odjíždíte?" řekl jsem aby řeč nestála. Došlo mi, že lépe abych už tu hubu držel.
"Asi až za tejden. Chceme se tu pořádně porozhlídnout po těch dvou letech co jsme tu nebyli"
usmál se a já taky.
"To se ještě můžeme vidět,viť?" očima jsem žadonil jako pes a on s úsměvem přikývl.
"Moc rád" řekl tak mile a podal mi svojí vizitku. Byla na ní veliká Halloweenská dýně, Frankovo jméno a telefoní číslo. Připadalo mi to až abnormální jak se to všechno odehrálo. Připadal jsem si jako ve filmu.
Zavibrovala mi kapsa a já vytáhl mobil. '
Gerarde čekáme na tebe před klubem. Doufám, že jsi v pořádku. Pa mamka'
"Frankie já už budu muset jít. Ozvu se ti" oznámil jsem mu a měl jsem se k odchodu.
"Dobře. Budu se těšit" Frankie se postavil vedle mě a chytl mě za rukáv. Zmateně jsem se na něho podíval a v jeho očích jsem uviděl touhu. A to ji probudilo i ve mně. Tak moc jsem se ho chtěl dotknout a vpíjet se do něho. Ale nemohl jsem, když jsem věděl, že hurikán matka stojí tam venku a čeká na mě.
Čekal jsem co se bude dít, ale odvrátil jsem pohled od jeho toužebného výrazu a on pochopil, že už opravdu musím jít.
"Tak ahoj..Eh"
"Jo promiň…Jsem Gerard" usmál jsem se a on také tak.
"Tak teda ahoj Gerarde" ani jsem se nestačil nadechnout a ucítil jsem Frankovi rty na těch mích. V tom mi projel mráz celým tělem a v tu samou chvíli se ten chlad změnil na šílené horko. Chytl jsem ho za košili a přitáhl ho co nejvíce k sobě. Nemohl jsem kontrolovat tu šílenou touhu, kterou ve mně Frank vytvářel. Vášnivě jsem se mu zakousl do rtů a Frank nechal svůj jazyk, aby se nechal unášet tím mím. Bylo to nepopsatelné.
Tolik vrušení, tolik vášně. Myslel jsem že se snad zblázním. Z tohohle čarovného okamžiku mě vytrhl matčin hlas linoucí se z hlavní haly sálu. Rychle jsem Franka pustil a zamával jsem mu. Smutně se na mě podíval a zamával mi také. Byl jsem v něm až po uši. Nemohl jsem se dočkat až ho zase uvidím. Až se ho opět dotknu a až opět ucítím tu vlnu nádherných pocitů tančících uvnitř mě.
Hned jak jsme přijeli domů, jsem až do dna vyčerpaný padl na postel. Stále mi v hlavě hrála ta scénka silně připomínající román od Danielle Steel a nemohl jsem se zbavit silné, těžké vůně Frankova skořicového parfému lochtajícího mne stále v nose. Ta vůně mě unášela. Unášela mě k Frankovi. Stále jsem ho viděl před sebou, cítil jeho vášnivé polibky. Zavřel jsem oči a pomalu jsem se propadal do říše snů…
"Gerarde vstávej už jsou dvě odpoledne.Přeci neprospíš celý den" uslyšel jsem vedle sebe matku a pomalu jsem přemlouval ztěžklá víčka k pohybu.
"Už jdu mami" zabručel jsem a líně jsem se protáhl. Měl jsem na sobě pořád oblečení z koncertu, stále silně vonící sladkým skořicovým parfémem. Z kapsy u ryflí mi čouhal pomačkaný lístek. Svitlo mi, že bych mohl napsat Frankiemu. Jak se má, co dělá... Znáte to…
Začínalo mě jemnou nervozitou šimrat v hrudníku když jsem si na něho vspoměl. Zvedl jsem svou dosud bezvládnou ruku a zašmátral v kapse. Vytáhl jsem lístek, kapesník, mobil, žvejkačku, ale vizitka nikde..
"Sakra" zaklel jsem nahlas a začal jsem pobíhat po pokoji. Kde jenom může být. Tak kde. Podíval jsem se na hodiny. Vteřinová ručička opět pokračovala ve svém tanečku, ale tentokrát mě spíše znervózňovala. Kdyby tak věděla kde ta vizitka je..Kde jsem jí já hlupák hloupá mohl vytrousit…
Po hodině a půl hledání po celém domě i příjezdové cestě jsem se sesunul na postel a tiše plakal. Taková šance a já magor jí takhle nechám proplout mezi prsty. V duchu jsem si nadával, hořkost se mi rozlývala tělem a vteřinová ručička jako by se mi vysmívala. No jo. Prostě to bylo až moc dokonalé, na to aby se něco nepokazilo. Zkusil jsem svojí poslední naději.
"Mami? Neviděla jsi černou vizitku s dýní?" přiběhl jsem k matce, za běhu si utírajíc krokodýlí slzy.
newím proč, ale u toho že na té vizitce byla dýně, jsem se začala tlemit jak magor.... Ale je to hezké.. akorát jsem si myslela, že ju ztratí... ale ta jeho mamka jí určitě našla, že... že jo? :D