12. listopadu 2008 v 9:00 | ChriS FrankensteiN
|
Podobný příběh jako Miluji tě.
Ozářil mě paprsek slunce, což mi oznamovalo, že je ráno. Obvykle vstávám hrozně nerad, ale dneska bylo všechno úplně jinak. Napodledy jsem nátáhl jemnou vůni růžového povlečení a s pocitem štěstí jsem se zvedl a podíval na hodiny. Vteřinová ručička jako vždy radostně poskakovala dokola a já jsem měl chuť poskakovat s ní. Koukl jsem se do kalendáře, abych ujistil svou chorou paměť, zdali jsem si nespletl datum.
K mému úžasu nespletl. Dneska je opravdu ten den. Den na který jsem se těšil tak dlouho. Jako bych celou tu dobu ani nedýchal a teď jsem se po tak dlouhé době opět nadechl. A pořádně zhluboka. Z čeho že pramení ten příval radosti? Dneska po dlouhých dvou letech přijede do města nejlepší kapela všech dob a já mám lístek!! Lístek do první řady!! Nebyla to kapela celosvětově známá, ale já jí znal a měla pro mě cenu tisíckrát větší než nějaká mezinárodní hypersuperstar.
Den se vlekl. Nechápal jsem jak je možné že někdy 24 hodin uběhne jako nic a dneska jsem se nějak pořád nemohl dočkat té šesté. Ležel jsem na pohovce a nervózně si bubnoval prsty do břicha. V jednu chvíli se mi do ucha prudce zařízl tón z mobilu a já věděl, že je šest hodin. Rychlostí blesku jsem vyletěl z pohovky, natáhl Conversky a běžel jsem na nejbližší autobusovou zastávku. Moc dobře jsem tuhle zastávku znal.
Chodíval jsem sem s mím bráškou vždycky po škole. Nemohl jsem na Mikeyho myslet nějak hlouběji, protože už jen při pohledu na zastávku mě mrazilo v zádech. Brášku před rokem srazil autobus. Na tu nehoráznou bolest kterou jsem cítil když mi to matka oznámila nikdy nezapomenu. Ta bolest je uvnitř mě pořád. A i když si budete myslet, že jsem blázen, tak vím, že dnes v noci semnou Mikey bude pařit na tom koncertě. Tuhle kapelu miloval ještě víc než já. Nenechal by si to ujít a ani smrt mu určitě nebyla překážkou. Mikey byl prostě houževnatej hoch.
Uslyšel jsem hlasité zaskřípání brzd a to mě vytrhlo z bloumání. Popadl jsem batoh a vyběhl jsem po schůdkách autobusu.
"Přání, mladej?" ozval se kníratý řidič s kšiltem dozadu..
"Rock Café" vyhrknul jsem ze sebe a on mi vytiskl jízdenku. Podal jsem mu pár centů a usadil jsem se na první sedačce, kterou jsem uviděl.
"Co tu chceš holobrátku?!" zaskřehotala malá babka sedící vedle mě..
"No pardón, ale mám takovej pocit, že mi nemáte co diktovat kam si můžu sednout, paninko" jak ona na mě, tak já na ní.
"Pche" vydala ze sebe a celou cestu už nevydala ani hlásku.No hlásku sice ne, ale pár duchů teda pustila. Musim říct, že než jsme dojeli k Rock Café, bylo mi již statně šoufl.
Vystoupil jsem z autobusu a mohutně jsem nasál čerstvého vzduchu. Zapálil jsem si cigaretu a pomaličku jsem se vydal ke klubu. Stálo tam pár lidí, všichni podobně oblečení jako já. Když jsem však přišel blíž, se zájmem mě okukovali ze všech stran. 'Že jim to není blbý' pomyslel jsem si a dál nevzrušeně vdechoval kouř z cigarety. Cítil jsem v každym doušku kouře ten jed, který se mi pomalu ale jistě vpíjel do těla, ale přestat bylo naprosto vyloučeno. Neuměl jsem si to zkrátka představit.
Po pěti minutách čekání jsem koutkem oka zahlédl nějaký jiný pohyb, než na který jsem si až doposud zvykl. Všichni začali šílet a já stál a nevěděl jsem, která bije. Zahlédl jsem jenom veliký rudý autobus a pak už jenom něčí podrážku.
"Jsi okay?" uslyšel jsem a otevřel jsem oči. Stála nademnou malá černovlasá dívenka a podávala mi ruku.
"Jo pohoda.Děkuju" oprášil jsem si mikinu a jelikož mi neuteklo, že už začali pouštět dovnitř, nahrnul jsem se mezi ostatní a tlačil se co nejvíc dopředu.
Nepamapamatuju si nic víc než šílený tlak všude kolem mě a spoustu řevu, ale teď jsem tu stál. Těsně pod pódiem a těsně pod kytaristou. U mikrofonu, který byl vysunutý hodně vysoko, ale na konci skloněný až moc nízko, stála opřená kytara. A přestože se o kytary moc nezajímám, poznal jsem nezaměnitelný typ Les Paul.
Chvíli jsem jen tak stál a dýchal tu atmosféru. To očekávání. Byl jsem tam. Tolik jsem po tom toužil a teď je to konečně tady. V hrudi se mi vzedmul pocit vzrušení a očekávání zároveň. Připadal jsem si naprosto úžasně.
Poslední světlo zhaslo a ozval se první tón z baskytary, následoval bubeníkův nezaměnitelný break. Není to sen. Skutečně jsem tady!! Jezdil jsem očima po zpěvákovi, po basákovi, po bubeníkovi, užíval jsem si jejich perfektní muziku. Tleskal jsem, zpíval jejich texty a vžíval se do melodie, která semnou pomalu začala cloumat. A pak se to stalo. V krátké pauze, kdy si zpěvák Tony vylejval srdce publiku, jak jsme úžasní, můj pohled poprvé spočinul na kytaristovi. Nikdy jsem si ho nevšiml. Na fotkách mu nebylo vidět do obličeje.
Věděl jsem že je drobné postavy, že má potetované ruce, ale obličej jsem nikdy neviděl. Až teď. Pocit který ve mně vzbuzoval jsem nazvat neuměl. Měl nádherné veliké hnědé oči, vyzařující pohodu a klid. Chtěl jsem je vidět zblíska. Jediné co mě udržovalo v naději, že se do nich někdy zblíska podívám byl leták s nápisem 'Autogramiáda po koncertě pod pódiem' vysící na zdi vedle mě.
Hypnotizoval jsem ho a snažil se ho nějakou telepatickou silou přinutit aspon k jedinému letmému pohledu. Celý zbytek show jsem nedělal nic jiného než stál a zíral na kytaristu zmítajícího se v rytmu. Neunikl mi jediný jeho pohyb, jeho vlasy lepící se na čelo vypadaly nehorázně sexy a jeho výrazy podobné orgasmu mě dostávali do tranzu.
V jednu chvíli jsem pocítil elektrizující sílu mezi pódiem a publikem. Konkrétněji mezi mnou a tím kytaristou. Myslím že Frank bylo jeho jméno. Přísahal bych na smrt, že ten pohled byl věnován mě. A nebyl to jen nějaký pošetilý vjem. Byl jsem si na dvěstě procent jist, že se mi podíval do očí.
Ani jsem si nevšiml jak rychle koncert skončil. Stál jsem pořád na svém místě a vspamatovával se z toho, co se ve mně předchvílí odehrávalo. Bylo to silnější než já. Řekl bych, že jsem se do něho zamiloval, ale připadalo by mi to hloupé a najivní. V životě jsem nikoho nemiloval, tudíš jsem nevěděl jaké to je.
Stále jsem bloudil ve svých myšlenkách, ale měl jsem vtíravý pocit, že vedle mě někdo stojí. Vspamatoval jsem se a ano. Opravdu tam někdo stál. Nějaká blonďatá holka a vedle ní on. Frank. Podlomila se mi kolena a žuchnul jsem na zem.
Juuuu sem zvědavá jak moc se budou tyhle dva příběhy lišit :-)