1. listopadu 2008 v 0:00 | Zero
|
Začínáme, první příběh, na rozjezd.
Na světě chodí miliony, miliardy lidí. Jeden má černé vlasy, druhý pracuje jako elektrikář a ten třetí je nešťastný a životem zklamaný. Kolik jen jich chodit může, a kolik jich se jen ze škatulky se značkou ZKLAMANÝ dokáže dostat? Otázka, a odpověď.?
Bylo mu osmadvacet, měl slušnou práci a spořádaný život. A něco mu chybělo, někdo.Z jeho všedního života,chození do práce,ze sezení doma a občasné návštěvy sestřenice se ne a ne vymotat,běhal v začarovaném kruhu,pořád chodit dokola a zoufal si.Ale on kromě toho všeho i
doufal.Doufal,že se z té spirály jednou vymotá.
Pojďme si teď popovídat o zklamání a o samotě. Samota. S A M O T A. Někdo říká, že zažívá samotu, když se nemá jít s kým v pátek večer ožrat. Já jsem sám celý život ,proplouvám prázdnotou plnou lidí, tváří. A nic. Dýchám, mluvím, chodím, ale necítím nic. Na mých pocitech se uchytla houba,která vysává to štěstí, radost a chuť žít.
Vyšel právě z knihkupectví. Před jeho zraky se naskytl krásný pohled. Spousta lidí prochází okolo něj, zabaleni v šálách vlajíce za nimi. A za hlučnou silnicí nádherný, podzimními barvami zbarvený park.
Nevím, co to tehdy bylo. Musel jsem tam jít, protože jsem měl pocit, že tam něco snad uvidím. Zrychlenou chůzí jsem přešel přes zašlý přechod a octl se tak na prahu toho světa ukrytého ve spadaném listí.
Jeho zrak přelétal ze stromů na listí líně ležící na zemi a hned zase na prázdnou otloukanou lavičku a matku vedoucí dítě za ruku a s úsměvem mu něco vysvětluje. Z toho pohledu ho zamrazilo. Přitáhl si šedo-černou mikinu těsněji k tělu bez naděje, že by mu to mohlo nějak pomoct a vydal se dál.
Už od chvíle, co jsem tam vstoupil, vystřídaly pocit prázdnoty okouzlení a smutek. Okouzlení z té nádhery, smutek z toho, že se na ni dívám sám. Ale zároveň jsem od té chvíle začal mít zvláštní pocit, že právě tady nastane změna.
Nevěděl, jak dlouhá doba uběhla od jeho příchodu sem.
Zkoumavě projížděl očima všechno
co se hýbalo i nehýbalo. Jako by snad už tehdy tušil, že ten den přijde změna. Možná, že prostě dělal to, co dělal vždycky. Možná, že doufal.
V té chvíli,kdy jsem poprvé spatřil jeho oříškové oči, jsem si nebyl jistý
jestli nespím Jestli je prostě neprobudím a on nezmizne. Zoufale jsem si přál, abych nespal.
Kluk malýho vzrůstu seděl na lavičce a upřeně se na něj koukal. Už od prvního pohledu ho zaujal. A co udělal?
Jsem hlupák. Mohlo to být jinak.
Gerard se otočil a nejrychleji jak dokázal, vycouval z prokletého parku, z té říše ukryté ve spadaném listí.
Ani si nedokážete představit, jaké myšlenky ho potom sžíraly. Mohl za ním jít a zeptat se ho na podobnou pitomost, jako třeba kolik je hodin. Mohl ho prostě pozdravit, ale on,hlupák, to neudělal.
Černý myšlenky a výčitky mi nevydržely dlouho. Prostě jsem to udělal. Nevím, čemu jsem tehdy věřil ,že tam ten kluk s hezkýma očima, kterýho jsem nikdy předtím neviděl,bude pořád sedět a snad čekat na mě.
Vší rychlostí vyběhl z domu, div za sebou dveře nezapomněl zabouchnout. Podzimní vítr vánek, který se zatím stihnul proměnit na ledový vichr ho šlehal do tváře. Ale on šel zpátky do toho parku, kde se jeho spadané listí otáčelo, dělalo přemety ve vzduchu a tančilo spolu.
Ten den mi napsal do knihy osudu Amor. Nebo někdo, koho prostě už nebavilo dívat se na osamělýho pesimistu bláhově věřícího ve svůj realistický postoj..
Nepamatoval si cestu. Chodil po klikatých cestičkách jako by mu za zády šlehal bičem a chytal se víka krabice ZKLAMANÝ v touze se přes něj přehoupnout a dostat se ven.
A díky Tobě, Frankie se mi to povedlo. Jen díky Tobě. Děkuju.
Ten den jsem Tě tam našel, Ty jsi seděl a přemýšlel, jako jsi to každý den dělal. A děkuju Ti, že jsi zrovna v tento neodešel. Podal jsi mi lano, ne,postavil jsi mi schody ven z té pitomé krabice. Děkuju.
oh bože.... je to krásné, opravdu krásné...