22. listopadu 2008 v 23:46 | Anett
|
Pouze z čisté nostalgie a kvůli sněhu a kvůli prostě všemu... Jo a je to Frikey...
Jo a za Frikey může Lady Ann, zvolila si ho... Takže to je tak trošku pro ní
Dívám se k obzoru, jde to sem, cítím to v kostech. Usměju se, takhle bych si mohl připadat jako nějakej starej páprda, což ještě naštěstí nejsem. Žene se to sem. Obloha je tmavá jako kdyby se chystala bouřka, no ta se nechystá, teda jen v jiné podobně samozřejmě. Jdu radši domu, začíná mi bejt zima.
Sednu k počítači a občas se podívám k oknům. Během pár minut se obloha zatáhne do tmavomodrých mraků. Začíná sněžit. První letošní chumelenice je tady. Brr, otřesu se. Nemám rád sníh. Teda líbí se mi, když se můžu na něj dívat tady, v teple. Jakmile jsem venku tak je to už něco jiného.
Prsty mi klepou po klávesnici jako zběsilé. Nemusím se už ani dívat, jaké písmenko potřebuji teď, jde jen o cvik. Hudba mi řve tak nahlas, že už mě začínají bolet uši, dal jsem volume teda doleva. Nedá mi to a znovu můj pohled padne k oknům. Vidím tam jednotlivé vločky, jak se snáší na zem a tak po sobě zanechávají stopy. Padají další a další. Za chvíli je na zemi pěkně bílo.
Povzdechnu si, v celém baráku jsem já sám, teda pokud se nepočítají rybičky, teda omyl, jen jedna. Stejně, k čemu by mi byla druhá osoba? Stačím si sám! Nemusím se tak o nikoho dalšího starat. Nemusím se zabývat tím směšným citem jakým je láska. Když se zamilujete špatně tak to tak bolí. Nechci to už nikdy zažít tak jsem si vybral život v osamění.
Nijak mi to nevadí. Nevím co to semnou dnes je ale musím se stále dívat ven. Udělám po dost dlouhé době pěkně unáhlené rozhodnutí, dojdu do chodbičky a vemu si bundu, rukavice a čepici. Nazuju se do teplých bot a vyrazím ven.
Dneska se prej mě přepadla nostalgická nálada. Jdu do parku. Zvednu hlavu k obloze. Je tam jen šedo a bílé vločky, co mi padají a studí na tváři. Roztáhnu ruce a přijdu si, jako když jsem byl malý, to jsem si uměl sníh užít. Opět mě bodne u srdce, mohl bych někoho mít, s kým se podělit o první sníh.
Dost dost dost! Franku musíš si zakázat myslet na takovéhle věci. Otočím se, že půjdu domů a vidím, jak někdo stojí uprostřed cesty a má tvář taktéž zvednutou k obloze jako já jsem jí měl před chvílí. Ale zdálo se, že on si to užívá víc než já. Zamračil jsem se. Copak já si už neumím užívat života?
Sklonil hlavu a podíval se na mě. Jeho tvář úplně zářila jako by se stal svědkem něčeho hrozně krásného. V jeho světle hnědých vlasech se zachytávaly vločky. V jeho očích zářili jiskřičky a jeho ústa byla zvlněna v radostný úsměv. Nevím proč, ale přinutil mě se usmát na něj taky.
"Dneska je krásně, že?" dolehl ke mně jeho hlas.
Přikývl jsem na souhlas. Nevím, co bych mu měl na to říci. Že já nemám moc rád zimu? Že se snažím zimě vyhýbat, se jak jen to jde?
"Nechceš jít na něco teplého do té cukrárny tady?" začal jsem zvažovat, zda li vůbec chci někam jít a došel jsem k velice překvapivému závěru.
"Velice rád." Slyšel jsem svůj hlas a cítil, jak má ústa něco takového říkají. Přišel jsem si jako blázen. Vždyť ho ani neznám a chci s ním někam jít, ale právě to jsem chtěl. Cítit se jako blázen co konečně dělá něco, z čeho bude mít radost.
Došel jsem k němu a lépe si ho prohlídl. Jeho hnědé oči shlížely na mě a já se do nich vpíjel. Bylo to takové intenzivní. Líbilo se mi to.
"Jsem Frank." Prorazil jsem jako první mlčení. Podal jsem mu ruku schovanou pod rukavicí. Podíval se na mojí ruku, na mě a usmál se.
"Mikey." Něco mezi námi bylo, něco nevysvětlitelného co mi nedovolilo se ani o píď pohnout. Taková magická chvíle.
"Půjdem do tý cukrárny? Začínám mít zmrzlé ruce." Promluvil Mikey. Přišel jsem si jako idiot. Já tu stojím, dívám se na něj a přemýšlím už nad tím, jaký asi je. Jaké by to bylo, kdyby se mě dotýkal, kdyby byl semnou, kdyby se ke mně tisknul. Zaklepal jsem hlavou. Tohle je blbost!
"No jasně." Snažil jsem se znít normálně. Stejně jsem věděl, že se chovám jak někdo naprosto iracionální.
Vyšli jsme směr cukrárna, ta je na konci tohle parku. Šli jsme mlčky. Vešli jsme do cukrárny a sedli si k jednomu volnému stolu u velkého okna. Sundal jsem si bundu, rukavice i čepici. Stále jsem se fascinovaně díval ven na sníh.
"Co si dáte?" přišla k nám číšnice. Odlepil jsem pohled ze sněhu a podíval se na ní a pak na Mikeyho. Ten se na mě díval celou dobu. Když jsem si to uvědomil tak myslím, že jsem i zčervenal.
"Dvakrát horkou čokoládu prosím." Objednal za nás za oba.
"Máš rád zimu Franku?" otočil se na mě opět s otázkou potom, co číšnice si zapsala naší objednávku a odešla. Co mu mám říct?
"Popravdě ani moc ne, je moc velké chladno a i sníh mám radši, když jsem v teple a můžu se jen dívat, jak sněží. Stejně se moc ven nedostanu, jsem zatížen prací." Což byla pravda, můj nakladatel si stále žádal, abych vždycky splnil termíny dodání nových a nových kapitol. Neměl jsem moc času chodit ven.
"Jaká je náplň tvé práce?"
Přinesli nám čokoládu, zamíchal jsem jí a přidal ještě trošku cukru, mám rád sladké…
"Jsem spisovatel, teda snažím se. První knížka se vcelku uchytila tak teď po mě chtěj další. Teda, dostal jsem nápad no tak se ho snažím rozepsat." Míchal jsem dál a snažil se nedívat se na Mikeyho.
Najednou mi došlo, že to je naprostá blbost tu s nim sedět měl bych jít domů a dopisovat. Najednou jsem dostal chuť psát a psát.
"Eee Mikey promiň, ale budu muset jít. Omlouvám se." Začal jsem hrabat v kapse, jestli nemám u sebe nějaký drobný, něco málo jsem našel tak jsem je položil na stůl.
"To nemusíš, já to zaplatím. Doufám, že se ještě setkáme." Rozpustile jsem mu zamával a šel jsem opět do té zimy.
Začíná to ... studeně... těším se na další.