1. října 2008 v 21:47 | Anett
|
Předposlední díl.
Vzpomínky minulosti
Gerard
Našel jsem si práci. Ach ano opravdu sem si jí našel. Není to nic převratného, jen prodávám elektroniku v jednom shopu. Platěj vcelku dobře a snad si najdu pak něco lepšího, co by mě víc bavilo. Ale pro zatím to stačí, řekl jsem si přeci, že začnu žít jinak, jinej, lepší život.
Mikey byl hrozně rád, že jsem se postavil na vlastní nohy. Máma byla tak ráda, že jsem si konečně našel něco stálejšího. Viděl jsem jí to přímo na očích jak si oddechla, že už mě nemusí věčně živit. Víte, ono není moc pěkné, když se podíváte do očí vlastní matce a vidíte tam jen zklamání. To jsem už bejt nechtěl.
Seděl jsem doma u televize a řikal si, když mi teď tak všechno pěkně vychází, že bych mohl i někoho potkat. Vím, je to takové hloupé přání ale prostě chtěl bych už mít někoho, ke komu se přitulit, komu říkat ta něžná slůvka. Zkrátka se cítit zamilovaný. Ten pocit se mi vždycky hrozně líbil. Jenže pokaždé jsem se jen zklamal.
Nevím, ale prostě si přijdu, že jsem ještě z takové té staré školy, když věřím na pravou lásku, na tu, která je jen jedna na světě a která na vás čeká. Doufám, že jí objevím v čas.
"Gerarde?" nadskočil jsem leknutím. Mikey stál přede mnou a mluvil na mě. Skoro jsem si ho ani nevšiml, vůbec nevím, kdy přišel. Párkrát jsem zamrkal a podíval se na něj pořádně.
"Co je?" můj hlas byl dost chraplavej tak jsem si musel odkašlat. Nemluvil jsem skoro celej den. Je sobota tak jsem doma.
"Nevím, jestli sis toho všiml, ale tečou ti po tváři slzy." Zněl dost starostlivě. Utřel jsem si tváře a skutečně byly mokré. Jak je to možné? Občas jsem slýchával, že se stane to, že brečíte, aniž si to uvědomíte.
"Jsem okay." Snažil jsem se uchlácholit bratra. Jen se pochybovačně zamračil a odešel.
* * *
Ach ano, skutečně na nás někde čeká pokaždé ta TRUE LOVE jenže né každý jí najde, a pokud přeci ano, může být vůči ní slepý. Stalo se vám to? Že jste potkali někoho, ke komu vás táhlo trošku větší citové pouto ale nevěděli jste, co to je tak jste to nechali být?
Nebo jen tak, na ulici, zaujal vás někdo? Nikdy nemůžete vědět, kdy a kde je pro vás připravený ten pravý.
Jenže co když ho prošvihnete? Co se stane potom? Budete dál bloudit životem jen tak? Nebo si najdete někoho jiného a budete věřit v to, že to je to pravé? Přeci jen vám něco bude chybět a vy to budete vědět.
* * *
Cítil jsem se naprosto citově vyprahlý, sice jsem už pracoval, skutečně jsem si vydělával, ale furt mi něco chybělo. Měl jsem kamarády, s Mikeym jsem chodil občas do nějakých barů, čajoven ale stále to nebylo ono.
V práci se nedal nikdo "sehnat" nikdo nevěděl, že jsem gay a také jsem se o tom nerozšiřoval. Bylo pro mě vcelku těžké to jen tak rozhlásit do světa.
"Chtěl bych tenhle foťák." Vytrhl mě z přemýšlení nějakej cápek. Tak jsem ho musel jít obsloužit. Tahle práce mě ubíjela. Nebyl jsem tu vůbec šťastný. Co jsem si vůbec nalhával? Že když si najdu práci tak všechno bude v pořádku? Že se vše spraví? Ne, není to tak. Cítím se snad ještě hůř.
Šichta mi naštěstí končí už v osm. Teď je venku vcelku brzo tma tak jsem rád, že můžu jít domu ještě jakž takž za světla.
Předal jsem službu jinýmu klukovi co tu semnou taky pracuje. Vcelku pěknej kluk, zdá se mi milej. Musel jsem si ale nafackovat, ježiš Gerarde klidni! To, že seš zoufalej neznamená, že hned vyjedeš po kde kom!
Šel jsem se převléci a hurá domů. Vyšel jsem z nákupního střediska a šinul si to home. Nemám to tak daleko, naštěstí. Procházel jsem nějaké uličky a v jedné jsem si všimnul něčeho naprosto otřesného. Někdo tam bil nějakého bezdomovce asi.
Zůstal jsem tam stát a hlavou se mi míhalo jen, jestli mu pomoci nebo ne. Pokud ne, tak může umřít, jestli jo, tak se něco může stát mě. Ale nevím proč, prostě mě to tam táhlo, musel jsem té osobě pomoci. Až když jsem přišel blíž, zpozoroval jsem, že to je nějakej menší kluk, věk jsem nedokázal odhadnout. Od těch, co ho mlátili, jsem zaslechl něco o buznách.
To mě dopálilo nejvíce. Kurva co jim je do toho jakej je?
"Nechte ho být!" zařval jsem a doufal, že se pouze vylekají a utečou. Jenže chyba lávky, otočili se a změřili si mě pohledem od hlavy až k patě, hned jsem věděl, že je zle, nemohl jsem tu ale toho druhého nechat těm třem na pospas.
"Hele další buzna!" řekl jeden z nich. Pomalu ale jistě se blížili ke mně, ale já jsem zůstal jak přimrazený. Furt mi v hlavě rezonovalo jen, Musíš zachránit toho kluka. A to jsem taky dělal. Ovšem důsledky jsem už nedomyslel.
Sesypali se na mě tak rychle, že jsem se nemohl ani bránit. Počáteční kopance a údery pěstí do žaludku byly nejhorší, ale později, jako bych si zvyknul. Svalil jsem se na zem a jen se modlil k Bohu, aby zachránil toho kluka a na mě nebral ohledy. Je zajímavé, jak se v takovýchto chvílích člověk obrátí na něco, v co nevěří.
"Chtěl jsem jen…."
To byla jeho poslední slova na tomto světě. Proč musí být svět tak nespravedlivý a ukázat nám správnou cestu až v ten okamžik, kdy už nemůžete nikam jít?
Smutné... Nevím co napsat, snad jen, že mě pálí oči. A že je neskutečně nespravedlivé, že ty dva se nestihli poznat, protože Gee Franka zachránil. Ale nešlo to jinak, buď by nežil jeden, nebo druhej. Společně by stejně být nemohli.