7. září 2008 v 11:12 | Anett with Payinna
|
Tak to nakonec vyšlo na tři pokráčka. Tady je poslední díl
Nebydlel tak daleko, ale stejně se mi to zdálo jako by snad bydlel na konci světa. Dost jsem se vlekl a vymýšlel, co mu asi tak říci. Jenže mozek jsem si mohl zavařit, jak jsem chtěl, stejně mě nic nenapadalo. Jediný co jsem v tuhle chvíli v hlavě měl, bylo, že bych tam vlastně neměl vůbec chodit, prostě bych se měl otočit a odejít a kašlat na to. Jenže to nešlo, zkrátka jsem cítil tu potřebu, to nutkání se mu omluvit.
Zabočil jsem do ulice, jeho ulice a šel hledat ten správnej barák. Nebylo to tak těžký, byl to hned třetí dům. Docela pěkný trávníček, ježiš Franku, klid. Ale panikařil jsem, docela dost jsem panikařil. Došel jsem k olivově zelenejm dveřím a vztáhl ruku, klepala se, hodně se klepala. Zaklepal jsem a čekal. "Teď je čas utéct!" křičel na mě hlas v hlavě. Jenže pozdě, když jsem se sbíral k odchodu tak se otevřely dveře a já stuh na místě
Vypadal tak ztrápeně a za to všechno můžu já. Jeho oči byli opuchlé, nejspíš celou noc proplakal. Já se teď´ cítil ještě víc jako ta největší svině. Za to všechno můžu.
"Ty? Co tady chceš?" jeho hlas se třásl. Moje srdce mi spadlo až bůhví kam.
"Já… no…" nějak sem nebyl schopen se vyjádřit. Díval se na mě úplně zhnuseným pohledem.
"Vypadni odtud a už se sem nikdy nevracej." řekl to tak ošklivě až mi s toho přejel mráz po zádech.
"Ne prosím… Poslouchej mě… přišel sem se ti omluvit."
Skoro bylo vidět, jak mu padá čelist. Pak si odfrkl takovým tím způsobem, co se mi vůbec nelíbil.
"Omluvit? Seš normální? Myslíš, že to, cos mi udělal se dá omluvit?" teď na mě křičel.
"Já vím že nedá, jenže mě to mrzí! Vážně, nemohl jsem kvůli tomu spát." Házel jsem si popel na hlavu, jenže jemu v očích žhnuly plameny.
"Já jsem taky nemohl spát, furt jsem totiž slyšel, jak vzdycháš, furt cítím na bocích jaks do mě zarýval nehty a taky mě pekelně bolí prdel. Seš prase Franku a teď se mi kliď z prahu, nechci tam mít takovou špínu." Chtěl mi zavřít dveře přímo před nosem
Jenže sem ho zarazil. Prostě sem se nechtěl nechat jen tak odbít.
" Prostě mě prosím vyslechni… Já se takhle obvykle nechovám, nevím, co mě to popadlo, ale nemohl jsem si pomoct. Připadal si mi nádhernej a já… prostě mě nenapadlo nic lepšího. Připadám si teď´ jak idiot. Vím, že mě nic neomluví, ale prostě sem měl potřebu se ti omluvit." dostal sem ze sebe. Jeho pohled se jen o trošičku změnil.
"A myslíš, že tim, že se mi omluvíš, se mi uleví?" zeptal se mě.
Má pravdu. Jemu se neuleví. Uleví se maximálně mě. Jak sem mohl být tak bezcitný a ublížit mu? Někomu, kdo je tak andělsky nevinný. Výčitky svědomí mě strašně tížily.
"Já… Vím, že ti to nepomůžu, ale já budu mít pocit, že sem se ti omluvil. Vím, že se chovám sobecky, ale já si to strašně vyčítám. Nikdy sem nic takového nechtěl, věř mi prosím..." opravdu sem chtěl aby mi věřil. Aby mi odpustil.
Zkrátka jsem se rozhodl, že tam budu stát tak dlouho, dokud neřekne aspoň Fajn, pokusím se. Je to pro mě životně důležité, sic asi už nemám šanci za to, co jsem kdy provedl, dostat se do nebe, ale tohle, tohle je něco jiného. Já jsem mu opravdu ublížil a je mi to opravdu líto! Tak jsem tam dál stál, díval se na něj a snažil se z jeho obličeje vyčíst, jestli mi hodlá odpustit nebo ne.
"Je mi to líto." Už jsem nevěděl, co mu dál na to říci. Nemohl jsem se vymlouvat, to se nedalo, a hlavně jsem nevěděl, co všechno mu mám ještě říci. Tohle se mi jako jediné zdálo jako přijatelná věc. Dál jsem se mu díval do očí. Furt v nich sice byl ten odpor, ale trošku se to změnilo.
"Už tě nechci nikdy vidět."
To jsem moc dobře chápal. Taky už sem se nikdy nechtěl vidět. Každej pohled do zrcadla mi připomene, jaká sem zrůda a co sem provedl člověku, který si to nezasloužil.
"Já… slibuju, že už mě nikdy neuvidíš. Děsně se stydím za to, co jsem provedl, moc dobře vím, že to nijak neodčiním. Sem strašný člověk, nezasloužím si dál být v tvojí přítomnosti… Už tě nikdy nebudu otravovat a už za tebou nepřijdu… Ještě jednou se omlouvám…" se skloněnou hlavou sem odešel.
Věděl sem, že mi nikdy neodpustím a vlastně sem se mu ani nedivil. Taky si to nikdy neodpustím…. Nezachoval jsem se správně. Budu mít teď´ výčitky do konce života. Ale taky jsem se ponaučil. Nepřijal mou omluvu, ale já se omluvil. To bylo důležitý… Třeba si to nechá projít hlavou. Ale faktem zůstává, že ani jeden z nás na to do smrti nezapomene…
Konec
wow....nemám slov...akorát...Frank je prase :D