8. září 2008 v 13:44 | Anett
|
K večeru k nám přišli policisti. Vyptávali se na toho malýho. Když se ptali mě, tak jsem říkal jen Ne, nebo Nevím. Vážně jsem toho moc nevěděl. Jen prostě to, že mě sral a chtěl všechno pokazit. Ještě ho nenašli, no tak to by mě zajímalo, jak dlouho jim to ještě bude trvat.
Večeře proběhla mlčky, teda z mé strany. Rodiče se furt zabírali tím zmizením. Prej je to hrůza a nechápou, jak se to mohlo stát zrovna tady a blá blá blá. Večer jsem šel ven, rád se procházím po nočním městě, vlastně vesnici. Je tu klid a člověk může přemýšlet.
Sednul jsem si na lavičku v parku a přemýšlel nad tím, jestli jsem vůbec udělal správně, když jsem toho kluka zabil. Jenže on by to pak určitě vykecal. Jo, udělal jsem dobře. Ale co s Gerardem? Ten si určitě všímá i jiných než jsem já. Vzteky jsem vstal a kopnul do nejbližšího kamínku. Proč to vůbec zatraceně dělá?
Já jsem ten jeho vyvolený, tak by si vůbec neměl zbytku ani všímat. Šel jsem dál cestičkou v parku, ale pak jsem si uvědomil, že mě nohy podvědomě vedou ke kostelu. Ušklíbl jsem se. Je ještě vzhůru? Co asi tak právě dělá? Došel jsem ke dveřím a otevřel je. V kostele svítilo jen pár svíček a jinak všude ticho
Došel jsem k lavici, kde běžně sedávaj naši a přidřepl jsem. Díval jsem se na obrovský kříž a řikal si, jaké to mám štěstí, že vůbec mohu být tady a s Gerardem. Mohl jsem se narodit někde jinde, ale boží prozřetelnost tomu chtěla, abych byl tady.
"Franku? Co tu děláš?" vyrušil mě z mého rozjímání Gerardův hlas. Otočil jsem se na něj a málem mi spadla čelist. Byl zase tak krásnej, tak dokonalej, jak to jen dělá? Jeho černé delší vlasy skoro splývali s černou sutanou, ale jeho bledá tvář krásně kontrastovala.
"Modlím se za toho kluka, tady od nás. Slyšel si už o tom?" musel jsem něco plácnout, aby to nevypadalo debilně. Svraštil obočí a skoro to vypadalo, že mu je toho kluka líto. Přišel ke mně a sedl si vedle.
"Ano slyšel, je to hrozné, doufám jen, že utekl a co nejdřív se někde objeví. Ještě tak mladý…" řekl potichu. Ta poslední věta mě docela naštvala. Jak mladý? To jako má rád mladší nebo jako co? Zkrátka jsem v tom viděl ten podtitul - ještě jsem ho mohl mít dlouho.
"Určitě se najde." Protlačil jsem skrz zaťaté zuby.
"Ale tak Franku, nemusíš plakat." Otočil jsem se na něj. Toto znělo jako bych brečel? "Já jsem kvůli němu nebrečel!" ohradil jsem se. Jen se usmál tím svým podivným křivým úsměvem.
"Tak dobře, jen se nerozčiluj. A mimochodem, když se rozčiluješ tak se ti dělá taková pěkná vráska na čele." Přišoupl se blíž ke mně a rukou zajel do mého rozkroku. Hlasitě jsem vydechl, zavřel oči a víc se přitlačil na dřevěnou lavici. Druhou rukou mi Gerard hladil vlasy, a když jsem ucítil jeho teplý dech u mého ucha, málem jsem vykřikl leknutím.
"Seš ten nejroztomilejší kluk v celé vesnici, víš o tom? Děsně mě rajcuješ." A rukou teď začal rozepínat můj poklopec a pak jsem ucítil jeho chladnou dlaň na mém, teď již ztopořeném, penisu.
"Áá Franku, chtěl bys, abych ti udělal laskavost?" a začal v pomalém tempu pumpovat. "A-ano." Vykoktal jsem ze sebe.
"Tak zejtra přijď ke mně, kolem poledne, ano?" trošku se to zrychlovalo. Jenže mě došlo, že mám školu, ale pro Gerarda bych udělal cokoli, dokonce bych i zabíjel…
Znovu jsem vydechl slabé Ano. Jenže Gerard přestal pumpovat a už jsem necítil ani jeho přítomnost na mé pravé straně. Otevřel jsem oči, abych zjistil, co se stalo a pak jsem uviděl, jak se sklání k mému rozkroku. To je poprvé, co mi ho jde kouřit! Když se jeho rty dotkly špičky, myslel jsem, že se zblázním.
Netrvalo to dlouho, a já jsem byl na vrcholu.
Večer doma, když jsem ležel v posteli a vzpomněl jsem si na tohle, tak jsem si musel opět sám pomoci.
A ráno jsem ani nemusel, mokré sny vážně nesnáším, člověk si to ani neužije.
Když jsem došel na snídani tak jsem zjistil, že toho kluka už našli, slyšel jsem naše, jak se o tom potichu baví, jakmile jsem vešel do kuchyně tak zmlkli a jen se na mě podívali. Máma hned nasadila smutný obličej a otecův se ztratil za novinami.
"Franku, víš, jak ten tvůj kamarád zmizel?" spustila. "Tak ho už našli, bohužel je mrtví." A teď vypadala, jako by snad čekala nějaký příval pláče nebo tak něco, já si ale jen klidně sedl k snídani.
"Stejně jsem ho neměl rád." Matka se zatvářila pohoršeně a pleskla mě. "Franku! To se neřiká!" tak jsem jen zamumlal, tiché promiň a v klidu se nasnídal.
Ve škole se probíralo jen tohle to a tak nám ředitel, vzhledem k této nešťastné události udělil výjimečné volno. Já jsem byl rád, aspoň jsem nemusel zatahovat a mohl jsem jít v klidu za Gerardem.
šmarja já chci vědět co budou dělat