29. září 2008 v 21:02 | Anett
|

Frank
Mikey mě vyzvedl v půl třetí. Popadl jsem kytaru a šli jsme. Byl jsem hodně nervózní. Už jsem nehrál dost dlouhou dobu. Přišli jsme do takového menšího klubíku. Vládla tady dost dobrá atmoška.
S Mikeym jsme si sedli k baru a dívali se na podium, kde se formovala kapela. Ta holka byla vcelku menšího vzrůstu, upravovala si tam mikrofon, její blonďatá kštice docela zářila do dálky.
Kluci o podál ladili. Jeden vypadá skoro stejně jako ona, takže asi dvojčata. Jeden kluk měl trošku robustnější postavu a ten další seděl za bicíma, takže na toho jsem neviděl.
O kus dál od nás sedělo ještě pár lidí taky se svými vlastními kytarami.
"Ehm takže, vítejte." Začala, podle hlasu jsem typoval, že to byla ta, se kterou jsem mluvil. "Já jsem Mary a tohle je naše kapela Nobody Perfect." A ukázala za sebe.
"Tohle je můj bráška Matt." Ukázala na toho skoro stejnýho. Ten kývnul a dál se věnoval svojí kytaře a ladění.
"Tohle je Owen." Ukázala na toho za bicíma, ten párkrát bouchl do bubnů a zařval Ahoj.
"A tohle, to je Luk." Teď to byl ten silnější.
"Ještě si to tu jen doladíme a konkurz může začít."
Samotnej konkurz trval docela dlouho, někteří ty kluci byly dost strašný, byla tam i jedna holka a tý to dost šlo tak jsem se začal bát, jak to zahraju já. Hrála se furt jedna a ta samá písnička. Asi po třičtvrtě hodině jsem došel na řadu já. Začal jsem se ještě víc klepat, byl jsem skutečně dost nervní.
"Neboj, to zvládneš, věřim ti. Ti před tebou nestáli za nic." Snažil se mě uklidnit Mikey tak jsem po něm hodil jen vděčnej pohled a šel na podium.
"Ty jsi, kterej?" zeptala se mě Mary. "Frank Iero." Mile se na mě usmála. "Vítám tě tady. Tak dáme ti pět minut, aby sis všechno zapojil, a pak půjdem na to, jo?" kývl jsem, že rozumím a tak jsem si začal všechno chystat.
"Můžem?" ještě jsem si naposledy všechno překontroloval, vzal moje oblíbené trsátko do ruky a řekl, že jo.
Owen začal na bicí, pak se připojili Matt s Lukem a nakonec já. Hned jak jsem začal hrát počáteční tóny tak jsem se do toho tak vžil, že jsem si připadal, že tu jsem sám. Skoro jsem zapomněl na to, jak moc kytaru miluju a jak hrozně rád hraju. Zavřel jsem oči a pomalu cítil obecenstvo pode mnou, jak jásá. Prsty mi sami od sebe hledali ty správné struny.
Pak písnička skončila. Otevřel jsem oči a koukl se kolem sebe. Mikey jen užasle zíral a zbytek kapely se na mě díval jako bych právě zahrál něco, co vůbec ještě nikdy neslyšeli. Skoro jsem se lekl, že mi to vůbec neladilo a že jsem hrál děsně. Pak jen ke mně přišel Luk a plácl mě do ramene. Škobrtnul jsem.
"Tak tohohle bereme." Jen jsem tam užasle zíral a nechápal moc význam těch slov. "Cože?" jen jsem ze sebe vysoukal. Oni mě skutečně berou? Slyšel jsem to dobře? Přišla ke mně Mary.
"Berem tě Franku, byl si nejlepší. A myslím, i že nám to všem perfektně ladilo. Co myslíte hoši?" otočila se ke zbytku, co ještě nic neřekl. Owen teď vstal a šel k nám ostatním. Prohlídnul si mě od hlavy až k patě, cítil jsem se velice nepříjemně.
"Je náš." Skoro jsem si přišel, jako by mě snad zasvěcovali do nějaký sekty.
"Bezva, jde se slavit. Ostatním moc děkuji, že jste přišli, zůstaňte, jestli chcete, první runda jde na nás." Ozval se jásot a já si odložil kytaru a šel k Mikeymu.
"Páni chlape, ani jsem netušil, že umíš tak dobře hrát." Uznale mě poplácal. Pak k nám přišel zbytek. Znovu se mi představil a já jim. Představil jsem jim i Mikeyho. A už to jelo, jedna runda vedle druhý. Z vyprávění jsem se dozvěděl, že bar je nějakýho kámoše a že tu můžou hrát i zkoušet. Ten, koho jsem nahradil, byl Maryin bejvalej kterej se prej odstěhoval někam jinam.
"Na Gerarda." Najednou ze mě vyklouzlo, když se jelo další kolo s panáky. Skoro nikdo se nad tím nepozastavil, až na Mikeyho. Tak divně se na mě podíval. A já jsem v těch jeho očích viděl něco tak moc známého a pak jsem si vzpomněl, to poznání ve mně vyvolalo pocit závratě. Přeci jen jsem s ním mluvil, no mluvil, viděl ho, byl v jeho blízkosti, jen jednou jedinkrát.
"Franku není ti nic? Celý si zezelenal." Došel ke mně vylekaně Mikey. "V pohodě, jsem v pohodě, jen jsem si na něco vzpomněl." A skutečně teď jsem to před sebou viděl jako by se to stalo včera. Ale podle toho co jsem si vybavoval, se to stalo asi tak tejden před tím no, před tím.
Jak jsem na to mohl zapomenout? Skoro jsem si nadával. Vymanil jsem se z Mikeyho sevření a šel na záchod se opláchnout.
Když jsem viděl můj bledý obličej v zrcadle tak jsem vůbec netušil, kdo to tam je. Ale pak mi došlo, že vlastně nekoukám na sebe ale na Gerarda. Je to normální?
Přesně jsem si vybavil ty pocity, když jsem ho viděl, když jsem ho zdravil. Když jsem se za ním ještě otočil. Že já pitomec za ním tenkrát nešel, nebo si neřekl o číslo. Tak jsem tu teď zpytoval své svědomí. Všechno teď mohlo bejt jinak.
dokonalé... prostě dokonalé...