22. září 2008 v 21:34 | Anett
|
Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo.

Doma jsem furt musel myslet na to, jaké by to bylo, kdyby se tohle vůbec nestalo, byl bych tu vůbec ještě? Žil bych stejným nudným životem jako předtím? Mohu vůbec věřit v to, že by to bylo jiné, že bych žil jinak? Pochybuju. Furt bych byl ten stejný nudný Frank, bez kapky života v těle. Ale teď tam je! Život a já ho hodlám žít!
Ten incident, ta nehoda, to osudové setkání mi změnilo život. A já jsem si musel přísahat, že se pokusím tu druhou šanci co nejlépe využít. Myslel jsem opět na Gerarda. Co měl přesně on za sny? Co chtěl v životě dokázat? Musel mít nějaká nejtajnější přání, která si chtěl splnit.
Seděl jsem u okna a díval se ven. Všude bylo plno lidí. Díval jsem se na ně z druhého patra a říkal jsem si, jaké asi sny mají oni? Splnili si aspoň nějakej nebo se nechali semlít tím všedním stereotypem a svoje sny odsunuli někam, kde na ně už zapoměli?
Musel jsem se pousmát, já jsem byl taky takový, nebo ještě stále jsem? Ale já jsem hodlal změnit svůj život, aspoň se o to pokusím. Znovu jsem se začal těšit na pátek až půjdu na tu zkoušku kapely. I kdyby to nevyšlo, nevadí, stejně aspoň budu vědět, že jsem se o to pokusil.
Chtěl jsem změnit svůj život.
Díval jsem se dál ven a maloval si ten svůj nový svět na růžovo. Snad to i tak dopadne a růžoví, skutečně bude.
Vzpomínky minulosti
Gerard
Zdá se mi, jako by na mě ty stěny padaly. Zase mám pěkné halo, dobře přiznávám, trošku jsem si šlehnul. V posledních dnech na mě opět dopadla těžká deprese. Z toho že nemám žádnou stálou práci a hlavně, což je nejhorší, že jsem sám. Povětšinou mi to vůbec nevadí, jsem rád sám, ale někdy mi chybí ta druhá blízká osoba.
Znovu jsem popotáhl z vodnice a sledoval dým, jak se rozpíná po místnosti. Teda ono to moc nešlo, měl jsem zataženo, takže tu byla tma jak no někde.
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se sjel, nebo z toho, že tu teď dávám trávu, ale ucítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy.
"Seš ubožák Gerarde." Řekl jsem tak potichu, že jsem pochyboval o tom, jestli to vůbec má ústa vyslovila nahlas. Jenže i kdyby ne, ta slova měla pravdu. Znělo mi to v uších a já si uvědomil, že to je krutá realita. No řekněte, kterej pitomec po tom, co se vyléčí z jedné závislosti, vlétne hned do další?
Jo, jedině já tohle dokážu. Jsem prostě lidská troska. Najednou jsem viděl jako jedno jednoduché řešení konec těchto všech problému. Zvednul jsem se ale tak se mi zamotala hlava, že jsem skončil opět na postely.
Začal jsem se hrozně smát. Jsem už tak v háji že si nedokážu ani vzít život, no není to směšné? Huronský smích pomalu přecházel v pláč a já jsem se teď psychicky naprosto složil. Ani rodiče mě neuklidnili, až musel přijít Mikey. Jsem tak ubohej, že se musim nechat utišovat od bratra.
To jsem to teda dopracoval.
Ráno mě vzbudilo světlo, skrz závěsy mi přímo do očí svítilo sluníčko. Bolela mě neskutečně hlava, chtělo se mi smrkat a v krku mě hrozně bolelo. Když jsem si uvědomil, čím vším to je tak jsem se jen v duchu napomínal, že se tohle už stát nesmí. Nechci skončit jako ztroskotanec. To nikdy nebyl můj cíl!
Měl jsem tolik snů! Bydlet sám, mít přítele, co by mě miloval, mít práci kterou bych měl rád a věnovat se malování a zpívání. Ale tohle všechno je v propadlišti mé mysli. Nic z toho se nepovedlo, jsem jen další snílek co má spousty snů a přitom vždy jen zůstane u nich. Stoupl jsem si a došel do koupelny.
Vlezl jsem do sprchy a nevyšel tak dlouho, dokud mi nezačala bejt zima. Chtěl jsem ze sebe všechno smít, všechny ty mé nezdary, neúspěchy. Jasně, voda to neodplaví ale aspoň pro ten pocit.
Hned co jsem se usušil a oblékl tak jsem roztáhl závěsy, málem jsem oslepl, na takové množství světla nejsem zvyklí. Chvíli jsem se rozkoukával, a když jsem se konečně podíval po pokoji tak jsem se zhrozil. Vždyť to tady vypadá jak v nějakém drogovém doupěti! Všude se povaluje oblečení, různé plechovky od piva. Skutečně se mi ze sebe samého dělalo zle.
Došel jsem k věži a něco si pustil. Zaútočily na mě tvrdé rifi kytar a já se pustil do úklidu. Vím, už jednou jsem si říkal, že začnu nový život, ale tentokrát jsem to chtěl i dodržet, splnit. Nechci zemřít jako jedno velké nic.
Nechci mít na náhrobku vytesáno Žil nudným a stereotypním životem, jeho sny zůstaly nesplněny. Smolař.
Skutečně jsem se toho lekl. Asi po dvou dlouhých hodinách jsem měl pokoj konečně nějak uklizenej. Musím uznat, byl jsem na sebe pyšný.
"Ehm, teda brácha, co to?" skoro jsem vykřikl, jak jsem se lekl. Jen jsem nadskočil.
"Kurva Mikey! Tohle mi nesmíš dělat. No to si nemohu ani uklidit?" opáčil jsem a ještě si ustlal.
"To jako za tebou někdo přijede nebo proč to děláš?" ptal se dál pochybovačně Mikey, skoro to znělo jako by se mě ptal, jestli jsem duševně v pořádku a jestli nepotřebuju psychiatra.
"Víš, asi to zní hloupě, ale prostě chci konečně začít od znova. A úklid pokoje se mi zdál jako nejlepší věc pro začátek." Teď, když jsem to řekl tak jsem byl tak nějak podivně šťastný.
Mikey ale moje nadšení evidentně nesdílel, furt se tvářil tak nějak na pochybách jestli jsem skutečně zdraví.
"Gerarde, to už tady ale bylo a nedopadlo to." Začal, ale já jsem ho přerušil.
"Mikey, ty to nechápeš, já musím začít znova a teď to je jiné, teď to vyjde! Vážně!" a já jsem tomu vážně věřil, že teď to je jiné než minule. Bratr se stále díval tak nějak, jako že neví, přišel jsem k němu a objal ho.
"Prosím Mikey, věř mi to, cítím se teď jinak. A navíc potřebuji tvoji podporu." Chvíli se nic nedělo ale pak Mikey obtočil své paže kolem mě.
"Jsem s tebou Gerarde, vždycky budu." Teď jsem se cítil naprosto dokonale. Měl jsem brášku a teď jsem i věřil tomu, že zvládnu všechno na světě.
GOOD DESING