9. září 2008 v 13:35 | Anett
|
* * *
Doma jsem ležel v posteli, hlavu podepřenou rukama a zíral jsem do stropu. V hlavě mi pořád běhaly různé vzpomínky. Snažil jsem si jich vybavit co nejvíc, jestli v nich náhodou není Gerard, ale neměl jsem vůbec štěstí. Naštvaně jsem si sednul.
"Kurva, ale tohle vážně není vůbec možné!" mumlal jsem si sám pro sebe. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi to všechno přišlo jako zlej sen. Tohle se přeci vážně nemohlo stát! To prostě nemohlo! Šel jsem do kuchyně a sedl si ke stolu, válely se tam asi včerejší noviny tak jsem je rozevřel a tupě do nich zíral.
Jenže pak mě do očí uhodil jeden inzerát.
Hledáme kytaristu. Zn.: Nutně. Máte- li zájem, volejte.
Už dlouho jsem chtěl začít zase hrát, jenže sem byl vždycky děsně línej a tak moje kytara leží, zřejmě zaprášená ve skříni. Díval jsem se na ten inzerát a říkal si, měl bych se jim ozvat? Jenže co když to nevyjde? Ty noviny jsou už několik dní starý.
Zíral jsem na to číslo a probíral všechna pro a proti. Nakonec mi došlo, že za zkoušku nic nedám. Jen tam zavolám a uvidíme, jestli ještě budou mít volné místo, jestli ne, tak to bude jedno. Přeci jen, pouze jsem to zkoušel.
Zvednul jsem se a šel hledat mobil. Chvíli se to zdálo jako nadlidskej úkol ale nakonec jsem ho vylovil z pod hadrů. Došel jsem si pro noviny a podíval se na to číslo, jenže jsem ho ani nezačal vytáčet, jen jsem tak zíral a řikal si, má to vůbec cenu? A čeho tim dosáhnu? Ale pak mi na mysl vyplul můj dávný sen mít kapelu a bylo rozhodnuto.
Tak jsem z hecu to číslo vytočil a čekal. První zazvonění nic, druhý…
"Prosím?" ozval se ženský hlas. Docela mě to vyděsilo a na chvíli jsem zkoprněl, neschopen vydat jediné slovo.
"Ehm, no já jsem Frank Iero, všiml jsem si inzerátu v novinách. Stále hledáte kytaristu?" plácal jsem jednu hovadinu za druhou. Začal jsem nervózně muchlat noviny.
"Jo jasně! Seš pátej kdo se nám ozval. Řeknu ti to samí, co ostatním. Přijď tenhle pátek do naší zkušebny na Fate Street 13, ozkoušíme si vás. A máš doufám vlastní kytaru?" zeptala se.
"Mám." Hlesl jsem potichu. Furt jsem nemohl uvěřit tomu, že bych měl jít na nějakou zkoušku.
"Dobře, tak ve tři. Budu se těšit. Zatím ahoj Franku." Položila.
Omámeně jsem položil telefon na stůl. Uvědomil jsem si, že se usmívám a jsem hrozně šťastnej. Ta holka měla hrozně milej a příjemnej hlas. A v návalu té dobré nálady jsem zjistil, že se těším. Musel jsem se s někym o svou radost podělit.
Jenže s kym? Nenapadl mě nikdo lepší než Mikey. Sice jsem ho viděl včera, ale nějak jsem si na něj zvyknul, myslím, že ho považuju za kamaráda.
Na kus papíru jsem si napsal tu adresu, kam se mám dostavit, jinak bych na to zapomněl a popadl jsem klíče, bundu a šel ven, přesněji řečeno za Donnou a Mikeym.
* * *
Donna na mě koukala nevěřícně. "Probůh Franku, co tu děláš?" napadlo mě, jestli to byl vůbec dobrej nápad sem chodit.
"Jestli to vadí tak můžu odejít." Určitě to nebyl dobrej nápad. A že já blbec sem ještě šel.
"Ale to vůbec nevadí Franku! Naopak, jsem velice ráda, žes přišel! Pojď dál! Mikey?! Je tu Frank!" zavolala do baráku a pustila mě dovnitř. Opět na mě dýchla ta rodinná atmosféra. V obýváku ale teď byla změna, oproti minule, všechny Gerardovi fotky byly zatažené černou látkou. Trošku mi to srazilo náladu a vrátilo zpět do reality.
Umřel a mou vinou.
"Jéé ahoj Franku, co ty tady?" Mikey vypadal, že mě rád vidí, to zahnalo mé černé myšlenky.
"Doma je nuda a navíc mám novinku." Oba teď vypadaly velice napnutě a jako snad by jim na mě záleželo? Cítil jsem se v jejich společnosti tak zvláštně.
"Tak si sedni a povídej, já dojdu udělat čaj." A zmizela ve dveřích kuchyně. Mikey mě usadil opět do jednoho z křesel.
Opět můj pohled padl na fotky Gerarda. Mikey si mého pohledu všiml.
"Je to strašný, co? Ráno jsem sem přišel a už to tak bylo. Neptal jsem se na to. Ale občas ještě matku slyším, jak večer pláče. Je to pro ni hodně těžké. Ale už se s tim trochu vyrovnává."
"Ach Mikey promiň, je mi to tak líto. Kdybych to věděl, tak sem vůbec nechodim."
Ten ale rozhodně zakroutil hlavou.
"To tě ani nesmí Franku napadnout. Máma tě má hrozně ráda a pomáhá jí, když se občas staví. Víš, ta trošku tě adoptovala." Teď jsem se cítil jako naprostý hajzl. Vzal jsem jí syna tak teď se bude realizovat na mě. Jenže tenhle pocit zahnal jiný, naprosto odlišný. Byl jsem rád? Nikdy se ke mně nikdo nechoval tak pěkně, jako Donna.
"Už jsem tu hoši, o co jsem přišla?" postavila podnos s hrníčky na stolek a jeden si vzala.
"No vlastně o nic. Dneska ráno jsem uviděl v novinách inzerát, na místo kytaristy v kapele, tak jsem zavolal a jdu tam." Byla to naprosto banální zpráva. Vlastně ani netušim, proč jim to řikám. Není to, kdo ví jak důležitá zpráva. To jsem vážně chodil jen kvůli tomu hle?
Ano, chodil, chtěl jsem se podělit s nějakými blízkými osobami o mojí radost a zjistil jsem, že oni jsou mé blízké osoby.
"Franku to je dobrá zpráva! Určitě tě vemou! Tak hoši, jestli mě omluvíte, jdu k paní Stockwellové na kurz vyšívání." Vstala a odešla. Jenže vypadala jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Co se stalo? Řekl jsem snad něco špatně? Otočil jsem se na Mikeyho. Tomu zářili oči.
"Fakt to je bezvadný, jen víš, no omluv mámu, zase si vzpomněla na brášku. Rád zpíval, chvíli jsme měli i kapelu, ale to nevyšlo. A kam jdeš? Nebo jak se ta kapela jmenuje? Nevíš?" zakroutil jsem hlavou.
"To mi ta holka neřekla. Ale ulice je něco jako Fate street, mám to doma napsaný na papírku."Mikey se na mě podíval.
"Hej, to je tady blízko. Můžu jít s tebou jestli chceš." navrhnul mi.
Zvažoval jsem to. Není to tak špatnej nápad. Já to tady moc neznám a aspoň se víc s Mikeym poznáme, no ne?
"Jo, to by bylo fajn. Dík." usmál se radostně.
"Bezva!" zdálo se, že se z nás stávají kamarádi. Mám ho vcelku rád, ale to jsem snad už řikal ne? Snad to bude v pohodě. A možná se něco zase dozvim na Gerarda. Chtěl bych se zase o něčem dozvědět. Je to skoro jako moje úchylka
krásný blog....