1. září 2008 v 22:15 | Anett
|
Vzpomínky minulosti
Gerard
Vešli jsme do čajky, nad dveřmi zacinkal malý zvonek. Místnost byla níž než dveře, sešly jsme dva malé schůdky. Mikey mě popostrkoval dál.
"Dobrý den." Pozdravila nás slečna za pultíkem. Kolem měla všemožné věci, nějaké vodní dýmky, různé dárkové předměty. Otočil jsem se na né moc velkou místnost. Příjemně to tu vonělo. "Pojď, půjdem si najít nějakej prázdnej box." Chytnul mě Mikey za loket a táhnul mě dál. Zapadli jsme do prvního, co vypadal slušně. Sebral jsem kolem všechny polštářky a rozestavil si je pod sebe.
"Hej, ať taky něco zbude na mě!" sebral mi jeden, takovej chudák to byl, myslím ten polštářek. Přišel nějakej kluk, co si dáme, tak volba padla na nějakej čaj, myslím, že jahodovej a k tomu višňová vodnice. Už dlouho jsem na ní nebyl.
S Mikeym jsme mluvili o všem. A navíc bylo příjemný zase jednou vypadnout z domu. Neřikám, že bych to tam neměl rád, ale jsem tam furt. Já vlastně nedělám nic jiného, než že přijdu domu, najim se, zavřu v pokoji a tam jsem celej zbytek dne, ráno vstanu, jdu do školy a zase to samí! Někdy se to vážně už nedá snést.
A tak mě dneska vytáhl do čajky. Jsem mu za to vděčnej. "… nějakej kluk?" zaslechl jsem už jen zbytek věty. Zamrkal jsem a podíval se na Mikeyho. "Cos říkal?" Mikey si vzdychnul, posunul si
brýle, výš a zaměřil na mě pohled.
"Takže to jsem si tady asi pět minut povídal sám pro sebe?" hodil po mě takovej ten zmučenej pohled. "Fakt pět minut?" je možné že jsem mohl být tak dlouho mimo? Blbost. Mikey se začal smát.
"Je vtipný sledovat tě, jak se tváříš zmateně. Ne, tak dlouho to nebylo. Jen víš, no Gee, zajímalo by mě, jestli někoho máš." Teď se na mě podíval naprosto vážně. Jako by to bylo věc, co se má řešit jen takhle, vážně. Hryzl jsem se do rtu. Co mu mám říci? Ne Mikey, nikdo mě nechce, protože jsem naprosto odpornej?
"Nemám, chci být sám. Mě to tak vyhovuje." Ale sakra i Bůh věděl, že mi to tak nevyhovovalo. Chtěl jsem s někým být, mít koho pohladit, mít koho políbit, nebo prostě jen s ním být! Jenže semnou nikdo nechtěl nic mít. Jako bych snad všechny odpuzoval.
"Gerarde, nemluv nesmysly, vidím to na tobě, proč nezajdeš na nějaké rande?" mluvil chlácholivě. Zkusil mě pohladit po tváři, ale já jsem jeho ruku odstrčil.
"Myslíš si, kurva, že to je tak jednoduchý? Že mám na každém prstě tři kluky? Mikey, podívej se na mě! Semnou nikdo nechce nic mít!" vstal jsem a šel na záchod. Otevřel jsem dveře a sedl si na záchodovou mísu a začal popotahovat. Dal jsem tvář do dlaní. Jsem troska, nicka, nula.
Po tváři mi stékaly slzy zlosti, slzy lítosti ale nejhorší bylo, že jsem se sám sobě hnusil. Nedokázal jsem nic, co jsem si kdy předsevzal. Zakopal jsem se tam, kde jsem to tolik nenáviděl. Hned jsem si za to musel nafackovat. Nikde jinde jsem domov neměl, a navíc, co bych si počal bez rodičů? Bez Mikeyho?
Utrhl jsem toaleťák a utřel jsem si oči. Musím za Mikeym a umluvit se mu. Otevřel jsem dveře a přešel k umyvadlu. Oční linky jsem měl dost rozmazaný, tak jsem pustil vodu a dal se do upravování. Ale někdo do mě vrazil.
"Ježiš, promiň." Omluvil se ten dotyčnej, jediné, čeho jsem si stačil všimnout, bylo, že byl menší než já a měl černé kratší vlasy. "V pohodě." Řekl jsem ještě hlasem zastřeným od pláče. Vyšel jsem a šel k Mikeymu. Ten se na mě podíval s takovým očekávajícím výrazem.
"Promiň mi, že jsem na tebe tak vylítnul. Nechtěl jsem." Řekl jen Dobrý brácha a víc se tím nezabýval.
Frank
Uniklo mi jen tiché Do prdele. Když mi Mikey řekl, že tu také jednou byli a pak tohle, Gerard se s někým srazil na záchodcích. V hlavě mi furt blikalo slovo do prdele. Pamatuji si, že když jsem tu jednou byl, tak jsem taky do někoho vrazil. Vím, že se mi pak omlouval a jeho hlas byl takovej vzláštní. Přišel mi, jako by snad mluvil přes kapesník nebo já nevim!
Další co si pamatuju, a asi taky to jediný pomalu, že taky byl celej v černym. Pak jsem to vypustil z hlavy. No řekněte mi, kdo by si pamatoval takovouhle hloupou kolizi? To se vám stává dnes a denně, že do někoho vrazíte. Nemůžete si pamatovat každého.
Jenže jeho jsem si asi musel pamatovat, měl jsem! Je to jen blbá náhoda, že jsem ho všude potkával? Skoro jsem se vyděsil při pomyšlení, že jsem ho mohl potkat ještě někde. Proč jsem si ho nezapamatoval?
"Franku? Jsi okay? Najednou si zesinal, jako bys viděl ducha." Mával mi rukou před očima. "Jo jasně, v pohodě." Zatvářil se pochybovačně. "Promiň, jestli jsem něco řekl." Zakroutil jsem hlavou. "Ne, ne, jsem rád že vyprávíš. Dík."
Usmál se, ale vypadalo to nevěrohodně.
wow..samý takový podivný náhody..oni si prostě byli souzení a osud jim furt nahrával, aby se sešli..a oni furt nic..ah jo..je to někdy težký..