25. srpna 2008 v 19:14 | Vampire Husbands
|
Gerard
Skoro celej den jsem si četl, popravdě jsem nevěděl, jak mě a Franka zabavit. Vždycky jsem věděl jak zabavit sebe ale mě a někoho? Ne to mi nějak nešlo. Frankie se snažil, ale já jsem ho vždycky odpálkoval.
Když jsme později seděli v křesle, teda spíš já seděl a on na mě tak mě napadlo něco dost šíleného, asi mu ukážu všechno co tu je. Teda né všechno ale prostě nějak chci, aby viděl, aby věděl, co jsem tu dělal, jak jsem žil a tak podobně. Chytnul jsem ho za ruku a táhl do prvního křídla pro služebnictvo.
Pokoje byly hrozně malý a špinavý, nikdo tu už dlouhý léta, počkat léta? Celá staletí neuklízel. Frank si procházel jeden pokoj po druhym, až narazil na pokoj pro dozorčího, byl větší než všechny ostatní. "Proč je tenhle větší než ten zbytek těch no místností?" zeptal se a otočil se na mě.
"To je pokoj předáka. Ten se o všechny staral a tak musel mít větší pokoj, aby bylo vidět jeho postavení." Co jsem si vzpomínal tak to vždycky byl starší chlápek a byl dost tvrdej na všechny. Vím, že se říkalo, že děvčata aj znásilňoval, ale v tý době to bylo všechno jedno. Choval se k nim jako k otrokům. Pro nás nahoře bylo nejdůležitější, když o nás bylo postaráno.
To jsme skutečně byli v tý době tak pokrytecký? No evidentně jo. "Vypadá to tu jako nějaké vězení. Nelíbí se mi tu Gee." Přitulil se ke mně a dal svojí dlaň do té mé. Tak příjemně hřála. Stiskl jsem mu jí. "Jdeme tedy." Prošli jsme rozlehlou chodbou, až jsme se dostali na další schodiště.
Vyšli jsme ho a ještě párkrát někam zabočili, šel jsem automaticky, všechno jsem to tu znal. Né sice za těch dob, ale když jsem tu už byl sám, tak jsem si to všechno prošel. Snad z nostalgie, nevím ale už tu znám každičkej kout. Došli jsme do křídla, kde byly různý pokoje a salónky.
Vlastně celá tahle chodba byla jeden velkej salonek. Došli jsme do prvních dveří. "Tohle byl přijímací salonek. Matka tu vítala návštěvy." Řekl jsem stručně, pamatuju si, když tu vítala něco jako mojí "manželku" jo v tý době ještě stále byly domluvené sňatky. Neukázal jsem se tu celej den, nechtěl jsem jí vidět, pak jsem dostal dost nepříjemný trest. Musel jsem bejt celej den zavřenej a jen sedět a číst Bibli. Hnus.
Frank si to všechno prohlížel se zájmem. Byly tu různý křesílka, všechno už dávno prožraný od molů a také podepsané od zubu času. Různé šílené hrnečky, stolečky a všelijaké malby na stěnách. "Působí to tu, že jste asi vážně byli bohatí. Je to tu takové hodně povýšenecký." S tím jsem souhlasil. Nikdy jsem to tu neměl rád.
Přešli jsme tedy dál v naší výpravě za poznáním mého domu. Další salonky a další nudný vyložení toho, co se tu dřív dělo a tak podobně. Pak jsme přišli do hudebního salonku a já tam uviděl stát ten obrovskej klavír, teda nebyl tak velkej, ale mě se to zdálo. Tolik hodin mě nutili na něj hrát, až jsem k němu získal dokonalou averzi, jednou jsme s Mikeym dokonce vyndali i struny. No jediné, čeho bylo docíleno, bylo, že nás otec pořádně zmlátil.
Došel jsem k tomu klavíru a pohladil ho. Tak nějak nostalgicky. Otevřel jsem víko a podíval se na ty klávesy. Jednu jsem zmáčkl, no zvuk zněl naprosto příšerně. Sednul jsem si na stoličku a jen se na to všechno díval a vzpomínal. Frank si sedl vedle mě a díval se taky na tu hrůzu. "Taky tě vaši nutili hrát? Mě taky, na kytaru a i na piáno, nikdy jsem to neměl rád. Ale kytaru teď studuju na vejšce, jednou bych chtěl hrát v nějaké kapele." Otočil jsem se na něj. Proč mi tohle všechno vůbec říká?
"Jenže tvoji rodiče tě určitě nezmlátili pokaždý, když si nechtěl hrát. Pojď, jdem jinam." Vstal jsem, ale Frank za mnou nešel. Jen tam stále seděl. "Tak co je?" otočil se na mě a ve tváři měl tak rozkošnej výraz. Takovej hrozně smutnej, takovej jako že by se i rozbrečel nad mím těžkým osudem. "Promiň, nevěděl jsem, že to tenkrát bylo takový. A děkuju za prohlídku." Usmál se, ale docela křečovitě.
Pak konečně vstal a vyšel z pokoje. Teď jsme šli do jiného křídla, tam, kde byli pokoje konečně pro nás. V prvním bydleli prarodiče, ne, oni se od nás skutečně nikdy nechtěli odstěhovat. Jejich pokoj byl už dávno prázdnej a zničenej, okna zatlučený. Neměl jsem to tu rád.
Pokoj rodičů. Tomu vévodila velikánská postel s nebesy. Pak tu byl kalamář a psací stolek a ještě nějaká skříň. A u postele stála velká truhla, do tý se běžně ukládalo ložní prádlo. Frank se zase se zájmem díval po pokoji. Pak si všiml velkého portrétu našich a došel k němu. Začal ho studovat.
"Víš, ani jim moc nejseš podobnej. Maj takový zlý a tvrdý pohledy a jsou no nepřitažlivý. To ty seš hezčí." Prohlásil. Zadíval jsem se jinam. Lichotka, už dlouho mi nikdo nelichotil. Pomalu jsem vyšel z toho pokoje a čekal na Franka. Vyšel hned po mně.
"Teď něco jak vy tomu říkáte obývák." Zatáhl jsem ho do pokoje nějak naproti. Všude vyseli naše obrazy, hrozně nerad jsem se nechával malovat. Museli jste stát jak kretén takovou dobu a pak nakonec stejně to bylo takový no divoký. To dnešní doba je lepší. Necháte se vyfotit a vypadá to líp anebo dokonce natočit. Což se mně líbí víc.
Frank přecházel pomalu od jednoho obrazu k druhému, od předků až k nám. Zadíval se na obraz mě a Mikeyho. "Tvůj bratr?" ukázal na brášku, kupodivu se tam usmíval, ale malíř nedokázal zachytit jeho pravou podstatu, Mikey byl hrozně šťastná osoba. Na všechny vrhal svou pozitivní energii, měl jsem ho moc rád. Došel jsem k Frankovi a vzal ho kolem pasu.
"Jo, Mikey. Můj malej bráška." Pak jsem se podíval na sebe. Stál jsem tam tak no jako pravej snob své doby. Radši jsem se odvrátil pohledem. Podíval jsem se dál. Byly tam ještě nějaký obrazy rodiny a pak k mému velkému překvapení, dokonce i obrazy Mikeyho a jeho rodiny. Pustil jsem Franka a se zájmem si ho prohlížel.
Jeho manželka byla hrozně hezká, děti měli dvě, jak koukám, holčinu a kluka. Obě podobný Mikeymu, ten výraz v jejich tvářích, určitě musel bejt úžasnej otec. Frankie ke mně přišel a tentokrát objal on mě. "Jeho rodina?" přikývl jsem. "Nikdy jsem je nepoznal. Byl jsem pryč, když se ze mě stalo tohle. Mikey vypadá šťastně, nemyslíš?" přepadly mě děsné chmury. Fakt jsem se cítil hrozně.
"Nechci tady být, jdu pryč." Vysmekl jsem se mu a šel pryč. Do svého pokoje. Sednul jsem si tam na postel a díval se do země. Na povrch vyplouvalo tolik vzpomínek. Proč jsem se rozhádal s ostatníma, proč jsem podle nich tak moc "lidský". K čertu s nima. Oni nevědí, jaké to je být člověkem, na to všechno už dávno zapomněli, ale já v tý době ještě ne!
Frank potichu přišel a sedl si mi do klína. Dal jsem kolem něj ruce a položil si hlavu na jeho hruď. "Je to tolik vzpomínek, proč teď na všechno tak myslim? Proč všechno vidim tak, jak to bylo dávno? Já nechci, na to všechno jsem už zapomněl, ale tolik to bolí." Teď bych potřeboval brečet, teď ano.
Awww chudáq :( Jinaq další úžasný díl :) Chwálim :D