
Odhrnul jsem mu pramen vlasů z bílé tváře a přemýšlel jsem jakou budoucnost může mít člověk s upírem?! Existuje pro upíra nějaká budoucnost, když má celou věčnost? Přemýšlel bych nejspíš ještě dlouho dál, ale jeho řasy se zatřepotaly a pomalu otevřel oči. "Zase jako med." naklonil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha. "Med? O čem to mluvíš?" nechápavě se opřel o lokty a prohlížel si mě.
"Tvé oči, mají zas medovou barvu." pokrčil jsem rameny a posadil jsem se. "Uvítal bych, kdybys mi to stále nepřipomínal." zavrčel, ale pak se rychle usmál, snad aby mě nevystrašil. "Tak to abys mi udělal seznam věcí, za které můžu já a který před tebou nemůžu ani vyslovovat." zamračil jsem se na něj. "Jsi takhle drzý i na svou rodinu?" rozesmál se a položil mi ruku na rameno. Když jsem se tím směrem otočil, tak jí okamžitě stáhl a schoval zpět pod peřinu.
"Ne, na tu jsem ještě drzejší." zašklebil jsem se a provokativně jsem na něj vyplázl jazyk. "Ani špetka vychování, ani špetka." kroutil hlavou a pořád se smál. Smál se tím krásným zvonivým smíchem. Jak rád bych ho slyšel pokaždý, když usínám a když se probouzím....Já jsem byl vždycky dost smolař, ale že se zamiluju do upíra, to jsem opravdu nečekal. Stačí ho trošku víc rozzlobit, a mám v krku pěkný díry! Ale ta má část, která mi velela zůstat tu s ním, byla silnější, než ta která se třásla strachy a chtěla odsud zmizet pryč.
"Co budeme dneska dělat?" zeptal jsem se, když už mi ticho mezi námi připadalo příliš dlouhé. "Netuším co budeš dělat ty, ale já už pro dnešní den nějaké plány mám." protáhl se, takže jsem mohl pozorovat jeho lehce odhalené břicho. Asi si všiml, jakým směrem se dívám a rychle dal ruce dolů.
"Nemrač se, opravdu ti to nesluší." zašeptal když procházel kolem mě pryč, teď už v dlouhém černém kabátě. "Budu se mračit, protože mě štveš. Tobě jako světlo neublíží?" chytil jsem ho za rukáv a čekal jsem na odpověď. "Jak se to vezme." pokrčil rameny a šel po schodech dolů. "Ty hele, Gerarde, sice mluvíš jak příručka spisovného jazyka, ale asi ti nedochází, že když se tě někdo na něco zvědavě zeptá, nespokojí se jen s odpovědí- ano, ne, nevím nebo jak se to vezme." nehodlal jsem to teď jen tak nechat být.
"A ty asi zase nevíš, že zvědavost se někdy nevyplácí a taky je to podle mého negativní vlastnost." Koukám, že ani on se jen tak nechce vzdát. Chce si hrát? Má to mít. "Pche a tobě zase pro změnu nedochází..." na chvíli jsem zapřemýšlel, co by mu tak mohlo vadit...." že dokážu být i dost nepříjemná společnost!!!" byl už v půlce schodů, když jsem mu tohle řekl. Z ničeho nic se zastavil a šel zpět ke mě. V očích se mu zase zablýsklo a ucítil jsem, jak mi chladnými rty přejel po krku. "A tobě nedochází, že dokážu být zlý upír."
"Fajn, fajn, fajn, vyhrál si." zvedl jsem ruce nad hlavu, že se vzdávám. "Jsem rád, že si to uznal." zašeptal a zmizel z domu.
Zajímalo by mě, co tady teď budu sám dělat a hlavně taky jak dlouho. Pochybuju, že pro někoho jako je on, hraje čas roli, co hůř, že ho vůbec vnímá. Začal jsem si tedy procházet dům, pěkně ze zdola. Samozřejmě od dolního patra, ne od sklepa. Tam bych ani za nic nevkročil. Bůh ví, co bych tam našel.
S prohlídkou jsem byl hotov poměrně rychle, protože většina pokojů byla zamčená. "Copak tam asi schovává za tajemství?" přemýšlel jsem nahlas, když jsem se usadil u velkého jídelního stolu. Rozhlídl jsem se po kuchyni a přišlo mi to dost absurdní. Na co má kuchyň, když jí k ničemu nepotřebuje?
"Kdybych jí zrušil, co bych tu místo toho asi tak udělal? A prázdná místnost by se mi tu taky nelíbila." cuknul jsem sebou, když jsem za sebou uslyšel jeho hlas. Pohladil mě po vlasech a na stůl položil cestovní tašku a pár igelitek. "Nakupuješ v supermarketu?" rejpnul jsem si.
Mojí poznámku beze slova přešel a začal vybalovat věci. Ježiši takovýho jídla, ten se musel zbláznit. "Nevím, jestli máš raději ovoce nebo zeleninu, sladký nebo slaný...tak jsem vzal od všeho něco." začal mi vysvětlovat, když si všiml, jak si ho prohlížím. "Ty si magor Gerarde." zahihňal jsem se.
Nechtěl jsem ho už dál provokovat. "Sednu si na chvíli před dům, na sluníčko jo?" jen přikývl a hodil mi balíček cigaret. Páni no jo, až teď mi došlo, že je divný, že on taky kouří. Musím se ho ještě na tolik věcí zeptat. Ale ne teď! Blbej jsem dost, ale sebevrah zaručeně ne. I když už tohle, že jsem tady a dá se říct už dobrovolně je sebevražda.
V krabičce už chyběla půlka cigaret a já jsem se furt šíleně nudil. Vždycky když jsem nakoukl přes rameno do domu, Gerard ležel na pohovce a četl si. Néé už to nevydržím. Típl jsem další cigaretu a šel za ním. Sedl jsem si na křeslo hned u něj. "Co budem dělat? Já se fakt hrozně moc nudím." řekl jsem zoufalým tónem. "Copak si nedokážeš najít nějakou zábavu?" na chvíli zvedl pohled od knížky, ale pak se jako by nic opět ponořil do čtení.
"Pokud vím, tak si chtěl společnost. Ale koukám že jsem tu stejně houby platnej. Tohle je jako bys tu byl pořád sám." řekl jsem naštvaně. "Ale není milý Frankie, tlukot tvého srdce se nese celým domem a já vím, že tu nejsem sám." zvedl jedno obočí a usmál se. "Jo to je uklidňující." zavrčel jsem.
Hodinky mi ukazovaly, že už si zase více jak hodinu a půl četl. Vážně jsem začínal bejt zoufalej a tak jsem chodil po obýváku sem a tam, doufajíc, že ho to naštve a přestane si číst. NIC!!! Přešel jsem tedy za gauč a naklonil jsem se přes opěradlo až k němu. Nevím, co to do mě vjelo, ale dal jsem mu pusu. Jen takovou kratičkou. V tu ránu knížku odložil a zíral na mě. "Franku, co to bylo?" vypadal dost udiveně, tohle asi nečekal.
"No já nevím, jak jste tomu říkali vy, ale mi tomu říkáme pusa." rozesmál jsem se. "Nebyli jsme až tak zaostalí." svraštil obočí. "No jenom aby." zašklebil jsem se a než jsem se nadál, chytil mě za ramena a stáhl přes opěradlo k sobě. "Nehodlám o tom s tebou diskutovat, dobře?" řekl mi, když přese mě přehodil deku.
"Proč máš tolik místností zamčenejch?" zeptal jsem se ho po chvíli, i když jsem měl pocit, že mojí otázkou se akorát naštve a přestane mě tak krásně hladit na zádech. Ale nepřestal, ani neodpověděl.
"Jaký další tajemství přede mnou máš?" zašeptal jsem a koukl se na něj. "Vážně myslíš, že jsou ty dveře zamčený, protože něco skrývám?" usmál se, ale jeho oči opět nezměnily výraz. Tenhle tip úsměvu jsem si neoblíbil. "No a proč jinak?" pokrčil jsem rameny.
"V každé té místnosti je kus mě, spousta vzpomínek a já nechci, aby ses tam pohyboval, když tu nejsem." Jen jsem přikývl na souhlas a zase jsem si na něj položil hlavu. "Pojď, myslím, že je čas, abych tě po těch místnostech provedl." řekl z ničeho nic a táhl mě po schodech nahoru....
U mě na blogu je..taková menší Bleskovka..sice trochu zvláštní..ale určo se zapoj..:)