25. srpna 2008 v 22:51 | Anett
|
Příští kapitola bude delší, slibuju.
Frank
Je to už týden, co jsem byl na návštěvě u Donny a Mikeyho. Všechno probíhalo naprosto normálně. Donna udělala samozřejmě dost sváteční jídlo, něco jako krůta to snad bylo. Jenže jsem jí musel zklamat tím, že jsem vegetarián a tak jsem si nakonec dal jen zeleninovej salát, co byl k tomu udělanej. Skoro celou dobu jsme jen mlčeli a divně se na sebe dívali.
Donna občas chtěla prolomit ticho nějakým tématem, ale mě se o ničem nechtělo moc mluvit a Mikey se mi zdál jako ten typ co mluví, jen když skutečně musí. Ale pokud bych měl tu návštěvu nějak hodnotit tak musím říci, že nedopadla tak strašně, jak bych očekával. Oba na mě byli milý a snažili se. Doma jsem si pak celý ten den procházel a skoro to skutečně vypadalo, jako bych byl jejich starý známí.
A také jsem musel přemýšlet nad Gerardem. To, že semnou byl v léčebně, mi stále vrtalo hlavou. Mohl jsem ho tam potkat? Někdy, někde? Myslím, že jsme snad mívali společné večeře, snídaně, prostě tak ne? Jak to, že jsem si ho nevšiml? Ale zase ta léčebna byla dostatečně velká a lidí tam bylo docela dost tak je možný všechno a navíc, nevim přesně, kdy tam byl, tak mě to může bejt jedno.
Jenže proč nebylo? Chtěl jsem o něm aspoň něco vědět, myslím, že by to bylo férové. Měl bych něco vědět o životě, co se kvůli mně zmařil. Někteří by to nechali být a už se o to nezajímaly, jenže mě to chytlo tak moc, jako posedlost. Byl jsem posedlý tím, že jsem chtěl vědět něco o člověku, kterého jsem vůbec neznal.
* * *
Jen jsem mlčel, nevěděl jsem najednou co říct. Jak jsem mohl mít tak bláznivý nápad, chtít se dozvědět víc o Gerardovi?
"Franku? Seš to ty, že jo?" to byl Mikeyho hlas. Volal jsem k nim domu, chtěl jsem zase přijít, chtěl jsem s nimi mluvit, chtěl jsem…. Ježiš já vlastně ani nevím co! Za tohle by mě mohly klidně zavřít do cvok hausu, tam jsem ještě nebyl! Takže novinka.
"Ahoj Mikey, promiň, nějak jsem tě neslyšel." Lež, další lež. Proč mu prostě neřeknu hned narovinu, co chci vědět? Proč volám?
"Jo aha, no jasně. Co teda potřebuješ?" zněl pochybovačně. Už jsem ho viděl, jak obrací oči v sloup a ťuká si na čelo. Jasně, určitě si o mě myslí, že jsem blázen.
"Já jen, no víš, určitě to musí znít hloupě ale, mohl bys přijít? Nebo mohly bychom se někde sejít? Já, no víš…." A teď jsem se nedokázal vymáčknout. Rozhodně by bylo dost hloupý na něj hned takhle po telefonu vybalit, chci vědět, jakej byl tvůj brácha.
Na druhém konci bylo chvíli ticho, slyšel jsem jen pravidelné oddechování. Snad jsem ho nějak nenaštval nebo já nevím. Doufám, že všechno bude okay. Když jsem tak čekal na to, až se Mikey ozve tak jsem zjistil, že vlastně bych ho i rád viděl. Nemám žádné pořádné přátele a Mikeyho jsem měl svým způsobem rád. Ikdyž jsem ho viděl jen párkrát.
"Mikey?" teď už ale to ticho bylo dost nepříjemný a já nevěděl, jestli tam ještě je nebo jestli ten telefon není jen vyvěšenej a já si tu nepovídal sám pro sebe.
"Jsem tady, promiň. Jistě, rád tě uvidím. Kde by ses chtěl teda sejít?" zní tak nějak normálně, skoro bych mohl říci nadšeně. Je snad taky rád, že mě uvidí? Bože Franku, to už tady rovnou můžeš přemýšlet nad tím, jestli tě miluje. Napomenul jsem se.
"No tak já nevím, třeba v tý čajovně na náměstí? Víš kde? Je to tam docela malý ale útulný." Plácl jsem první, místo co mě napadlo. Už je to doba, co jsem tam byl naposledy. Měl jsem to tam rád. Je tam příjemná atmosféra.
"Jo jasně že vim, párkrát jsem tam byl i s Gerardem…." Pak zmlkl, jako by řekl něco, o čem se nemá mluvit. Ale tohle bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet. Jak Gerard žil, co dělal. Zase mě napadlo, jestli jsme se tam někdy viděli, nebo na sebe narazili. Jenže to se už asi nedozvim, jestli jsem měl tu možnost ho vidět.
"Okay. Tak dejme tomu ve dvě tam? Nebo spíš ve tři?" teď jsem najednou začal panikařit, jestli to je vůbec správně, jestli to takhle vůbec má bejt. Co když jsem je měl po nemocnici vypustit? Nesetkávat se s nima. Ale opět jsem se musel nafackovat za to, že vůbec něco takového říkám. Měl jsem být rád, že se ke mně chovají tak mile. Vůbec nemuseli, ale přesto to dělají.
"Tak v ty dvě. A Franku? Budu tam. Zatím." To poslední, to ujištění, jako by mi četl myšlenky. Skoro jsem se až zastyděl, že jsem vůbec přemýšlel nad něčím tak stupidním. Kouknul jsem na hodiny. Bylo jedenáct a měl jsem hlad. Asi bych se měl ještě najíst, než půjdu. Jenže doma mám naprosto prázdno! Nic nikde není. Tak jsem se rozhodl, že se obléknu, půjdu do města, někde se najim a po cestě dojdu do tý čajky.
jaj, to je zajímavý....ty myšlenky, to je něco :D
to se teda těšim, co z toho bude